Březen 2009

Body a penalizace

11. března 2009 v 11:51 | Lenishek :) |  Info
Tabulka penalizace:
1. omyl - 2 body
2. omyl - 4 body
3. omyl - 8 bodů
4. omyl - vyloučen

Každý cvik je rozhodčími hodnocem podle následující stupnice:
Stupnice:
10 - vynikající
9 - velmi dobrý
8 - dobrý
7 - dosti dobrý
6 - uspokojivý
5 - dostatečný
4 - sotva dostatečný
3 - téměř špatný
2 - špatný
1 - velmi špatný
0 - nebyl předveden


Sedlání a uzdění

11. března 2009 v 11:41 | Lenishek :) |  Info
Ve zktratce:
• v nižších soutěžích může být jakkékoli anglické sedlo, ve vyšších je požadováno speciální drezurní
• uzdečka je povolena do stupně "L", ve vyšším je předepsána uzda
• martingaly, pomocné otěže, chrániče nohou, uší atd. jsou zakázány

1. Následující je povinné:
Drezurní sedlo, které musí zcela ležet na koni a mít dlouhé, téměř svislé bočnice, pákové uzdění s anglickým nánosníkem, tj. pákové a stíhlové udidlo s podbradním řetízkem.
Nánosník nesmí být utažen tak, aby ubližoval koni. Je povolen pod bradou řemínek, gumový nebo kožený kryt řetízku.
"Výplně / podšití / podložka" uzdečky jsou povoleny. Nejsou dovoleny kryty sedla.

2. Udidla:
Stíhlové a pákové udidlo musí být z kovu nebo z tuhého plastu a může být pokryto gumou (obalená udidla jakýmkoliv materiálem a ohebné gumové udidlo je zakázáno).
Ramena páky nesmí být delší než 10 cm (délka pod udítkem = část udidla vkládaná do huby koně).
Průměr stihlového a nebo pákového udítka nesmí ubližovat koni.Průměr udítka pákového stihla a/anebo páky musí být takový, aby nezraňoval koně. Minimální průměr musí být 14mm u pákového
udidla a 10mm u stihla k páce. Stihlová udidla používaná v úlohách pro mladé koně musí mít minimální průměr 14mm. Průměr udítka se měří u přilehlých kroužků nebo u lícní části udítka.
Má-li páka posuvné udítko, rameno pákového udidla od udítka nesmí být delší než 10 cm při nejhořejší pozici. Průměr stíhlového udidla nesmí ubližovat koni.

3. Biče:
Na všech mezinárodních závodech je pod trestem vyloučení zakázáno držet při soutěži na kolbišti bičík. Avšak použití jednoho bičíku, maximální délky 110 cm, je dovoleno na opracovišti.
Bičík musí být odložen v místě před vjezdem do kolbiště (prostoru kolem obdélníka) jinak jezdec obdrží 4 trestné body u každého rozhodčího. Po příjezdu na závodiště, pouze jezdec, který jezdí, krokuje, provádí nebo lonžuje koně (lonžovací bič je povolen) může nosit bič (maximální délky 110 cm) kdykoli na závodišti.
Ošetřovatelé, kteří krokují, provádí nebo lonžují koně mají povolen nosit bičík na závodišti. Ostatní mohou nosit bičík, pokud nepřijdou do styku s tréninkem koně.

4.Pomůcky; martingaly; jakákoliv pomocná zařízení pro fixování polohy; pomocné otěže; nosní náplasti, umožňující zlepšení dýchání; jakékoli obutí nebo bandáž; jakákoli forma clon včetně(protihlukových) chráničů uší a pod. jsou pod trestem vyloučení přísně zakázány.
Jakékoli zdobení koně extravagantními prvky jako jsou stuhy, květiny apod. v ocase a jinde je přísně zakázáno. Dovoleno je normální zapletení hřívy a ocasu.
Falešné ohony jsou dovolené jen s předchozím povolením FEI. Falešné ohony nesmí obsahovat jakýkoliv kov s výjimkou háčků a oček.
Chrániče uší proti létajícímu hmyzu mohou být povoleny jen za výjimečných okolností a může je povolit jen předseda sboru rozhodčích nebo technický delegát. Chrániče musí být nenápadné a nesmí zakrývat oči koně.

5. Opracoviště a tréninkové prostory:
Článek 1. a 4. platí také pro opracoviště a jiné cvičné prostory, avšak zde jsou povoleny uzdečky
s anglickým, hanoverským, nebo irským nánosníkem, běžným martingalem (jen u uzdečky), ochrany nohou a bandáže, vyvazovací otěže (tyto však jen při lonžování na jedné lonži). Chrániče uší jsou rovněž povoleny.

6. Identifikační čísla koní:
Každý kůň dostane po příjezdu na závodiště stálé identifikační číslo. Je povinnost nosit toto číslo kdykoliv kůň aktivně soutěží a vždy kdykoliv pracuje na opracovišti nebo na cvičných plochách a nebo se kůň provádí (od doby příjezdu až po ukončení závodů) a to tak, aby všichni funkcionáři včetně komisařů mohli koně identifikovat. Prvé opomenutí nošení tohoto čísla má za následek napomenutí, při opakování je soutěžící potrestán sborem rozhodčích.

Povolená dvojitá udidla:
Lomená udidla
• Stihlové udilo s kroužky
• Stihlové udidlo s kroužky dvakrát (zakulacený střední článek)
• Stihlové udidlo s kroužky dvakrát lomené s rotujícím kolečkem v mezičlánku
• Stihlové udidlo s olivkami
• Stihlové udidlo s lícními kroužky

Páková udidla
• Pákové udidlo tvaru půlměsíce
• Pákové udidlo s rovnými rameny a ohbím pro jazyk
• Pákové udidlo s rotačními rameny a ohbím pro jazyk (Weymouth)
• Pákové udidlo s rameny ve tvaru "S" a ohbím
• Podbradní řetízek (kovový, kožený nebo kombinovaný)

• Příčný řemínek mezi dolními rameny pákového udidla
• Kožený kryt podbradního řetízku
• Gumový kryt podbradního řetízku

Stihlová udidla k uzdečce
• Udidlo s kroužky
• Udidlo s kroužky dvakrát lomené
• Udidlo s olivkami
• Udidlo s kroužky tvaru "D" jednou lomené
• Udidlo s olivkami a roubíky
• Udidlo s kroužky a roubíky s rotujícím kolečkem v mezičlánku
• Udidlo s horními roubíky
• Udidlo s lícnámi kroužky
• Udidlo s kroužky nelomené
• Udidlo s kroužky a rotačním mezičlánkem
• Udidlo s kroužky dvokrát lomené

Povolené nánosníky:
• podpínací hannoverský nánosník
• obyčejný anglický nánosník
• irský nánosník s podepnutím
• zkřížený mexický nánosník
Podpínací hannoverský nánosník, irský nánosník s podepnutím. zkřížený mexický nánosník nejsou povoleny s pákovým udidlem.

• Drezurní sedlo není povinné pro národní soutěže stupně "Z" a "L".
• Na národních soutěžích může hlavní rozhodčí při větším výskytu létajícího hmyzu povolit použití chráničů uší koní.
• Při jednoduchém uzdění mohou být otěže z libovolného materiálu a libovolného provedení. • Beránkový návlek na podbřišník je povolen.
• Při národních soutěžích s výjimkou soutěží na Mistrovství ČR a Finále KMK je povolen jeden bičík maximální délky 110 cm.
Ve všech případech, kde bič je v dané drezurní soutěži povolen a kde je předepsána penalizace za bič na drezurním obdélníku, toto pravidlo (penalizace) neplatí.

Úbor jezdce

11. března 2009 v 11:03 | Lenishek :) |  Info
Ve zkratce:
• černé nebo tmavě modré jezdecké sako (od S povolen frak), bílé (jezdkyně mohou mít i béžové) rajtky, černé vysoké jezdecké boty (mohou být i nízké + černé kožené chapsy)
• bílá košile, bílá nebo žlutá vázanka, bílé rukavice,jezdecká čapka nebo kloubouk (cylindr), děti mají povinnou ochrannou přilbu

Civilisté:
při CDI 3*, CDIO, Mistrovstvích, Regionálních a Olympijských hrách musí mít černý nebo tmavomodrý frak (jiná barva jen s povolením drezurní komise FEI), a cylindr*, jezdecké kalhoty bílé nebo bílé s odstínem, kravatu nebo jezdeckou vázanku, rukavice, černé jezdecké boty a ostruhy. Při CDI 1* a CDI 2* je povoleno také černé nebo tmavomodré sako a buřinka nebo jezdecká čepice. Toto oblečení je také žádoucí pro všechny ostatní mezinárodní závody, pokud
není jinak určeno speciálními pravidly.
Poznámka *: Jestliže, z důvodů bezpečnosti, si jezdec přeje startovat s ochranou přilbou, je to povoleno.
• Národní barvy se mohou použít jen na límci saka závodníka a musí být registrovány u FEI v souladu se Všeobecnými pravidly čl. 127.

Vojáci, policie atd.
Mohou na všech mezinárodních závodech startovat buď v civilu nebo ve služebním úboru. Služební úbor mohou nosit nejen příslušníci ozbrojených sil a policie, ale také příslušníci a zaměstnanci vojenských zařízení a státních chovných ústavů (zařízení).

Ostruhy
Musí být zhotovený z kovu. Dřík ostruhy musí být buď zahnutý nebo rovný a směřovat ze středu ostruhy přímo vzad. Ramena ostruhy musí být hladká. Jsou-li na ostruze kolečka, musí být hladká a musí se volně otáčet. Kovové ostruhy ukončené "kuličkou" potaženou tvrdým plastem jsou povolený (tzv. "Impuls" ostruha). "Dummy" ostruhy (atrapy) bez dříku jsou dovoleny.
Dodatek FEI
Ostruhy s kolečkem typu "sedmikráska" ("ostruhy s kolečkem typu sedmikráska")jsou povoleny ve všech drezurních soutěžích s podmínkou, že kolečko se musí volně otáčet a musí být tupé a hladké.
Pevné (fixované) kolečko, které se neotáčí a nebo kolečko s ostrými
hroty, nejsou povoleny.

• Pro děti je povinná pod trestem vyloučení ochranná čepice, uchycená ve třech bodech.
• V soutěžích stupně "Z" a "L" je předepsaný jako úbor jezdce jezdecké sako, jezdecká čepice nebo buřinka nebo u žen cylindr. Povoleny jsou "čapsy". Frak je povolen v soutěžích od stupně "S" a výše.
• V soutěžích stupně "Z" nejsou ostruhy povinné

Zdroj: ČJF, Drezurní pravidla

Stupně a kategorie

10. března 2009 v 22:21 | Lenishek :) |  Info
Stupně výcviku:
Máme 4 stupně a to základní, kampanní - střední škola, speciální - nástavba, vysoký - univerzita

Kategorie:
Drezura má několik úrovní obtížnosti a v každém vyšším stupni jsou přidány nové a těžší úlohy.

Soutěže základní (Z)
• posuzují se základy správného předvedení koně, srovnání, kmih, takt a prostornost chodů, jednoduché obraty, přechody a poslušnost
• jezdí se na uzdečce, ostruhy a bičík jsou povoleny
• Z1, Z2

Soutěže lehké (L)
•zvyšují se nároky na přilnutí, prostupnost a shromáždění koní se zařazením práce na dvou stopách, kontracvalu, jednoduchých změn cvalu
• jezdí se na uzdečce nebo na úplné uzdě, ostruhy jsou předepsány
• obrat kolem zádě, jednoduchá změna cvalu
• L1, L2, JU, JD, JJ

Soutěže střední (S)
• přinášejí nároky na vyšší podsazení a vzpřímení koně, obsahují již komplikovanější práci na dvou stopách v klusu, letmé přeskoky a další prvky
• přeskok v klusu, couvání a přechodem do cvalu, kontracval, přeskok, vlnovka s přeskoky
• S3, kűr S JZ, YU, JD

Soutěže středně těžké (ST)
• poloviční piruety ve cvalu, řady přeskoků po 4 a 3 skocích, krátce čelem vzad
• T1, SG, kűr SG, YD, YJ, S9

Soutěže těžké (T)
• celé piruety, řady přeskoků až po jedna-jedna, piaf, pasáž
• T3, IM I, kűr IM I

Soutěže velmi těžké (TT)
• piaf, pasáž
• IM II, GP, GPS, kűr GP

• v kategoriích "Z" a "L" je povoleno použití ostruh a biče
• v kategoriích "S" a "T" jsou ostruhy povinné, ale bič je většinou zakázán


Drezura

10. března 2009 v 22:09 | Lenishek :) |  Info
Kůň sám o sobě se pohybuje neuvěřitelně lehce, volně a ladně. S jezdcem na hřbetě se jeho přirozený rytmus a stabilita obvykle poněkud naruší. Účelem drezury je dosažení dokonalé souhry jezdce s koněm, kdy kůň i pod sedlem si zachovává a rozvíjí harmonický a elegantní pohyb.

Drezura je pokročilejší stupeň klasické jízdy. Koně a jezdci, kteří jezdí v anglickém stylu, obvykle znají základy drezurních cviků.

Drezura je rozdělena na několik stupňů (základní, kampanní, speciální, vysoký) a kategorií (Z, L, S, ST, T,TT). V nižších stupních obtížnosti se jezdí na obdélníku 20x40 m a uzdí se uzdečkou, kdežto ve vyšších soutěžích je obdélník o rozměrech 20x60 m a kůň je naužděn uzdou. Více o uždění tady a o stupních obtížnosti tady.

zdroj fotek: Christiane Slawik, www.slawik.com

Nový design

8. března 2009 v 20:14 | Lenishek :) |  Blog
Když už máme ty prázdniny a jaro pomalu, ale jistě převládá nad zimou, nemohla jsem nechat bez povšimnutí vzhled stránek. Vytvořila jsem tento - podle mě podařený design s překrásnými arabskými plnokrevníky. Doufám, že jste spokojeni jako já :)

A tady přehled:
Jméno: Sweet spring with horses
Spokojenost: 95%
Náhled:

Yanqi

8. března 2009 v 15:52 | Lenishek :) |  na Y
Původ a historie:
Yanqi pochází z Číny. Je to pony, který vznikl křížením původních mongolských koní s donskými koňmi a orlovskými klusáky.

Popis a charakteristika:
Jedná se o ponyho.

Využití:
Využívá k jízdě a jako tažné zvíře.


Zobnatica

4. března 2009 v 20:35 | Lenishek :) |  na Z



Původ:
Zobnatica je polokrevník pocházející z bývalé Jugoslávie.


Zapata

4. března 2009 v 20:33 | Lenishek :) |  na Z
Původ:
Zapata patří původem k orientálním koním, plemenům odvozeným z berbersko-arabské krve.


Zaniskari pony

4. března 2009 v 20:31 | Lenishek :) |  na Z

Název:
Zaniskari, Zaniskari pony

Rozšíření:
Severní Indie

Populace:
Neznámá

Původ:
Zaniskari pony pochází ze severní Indie, konkrétně z hornaté himalájské oblasti nazývané Jammu a Kašmír.

Výška:
132 cm - 142 cm

Exteriér:
Zbarvením je většinou myšák (šedý plavák). Tělo je kompaktní, čelo široké, záď sražená. Ocas je velmi dlouhý, často se dotýká země.

Povaha a vlastnosti:
Pony je bystrý, živý, odvážný a rychlý.

Využití:
Zaniskari je využíván jako soumar, k jízdě a pólu.


Sanhe

4. března 2009 v 20:24 | Lenishek :) |  na S

Původ a historie:
Sanhe se nachází na severovýchodě vnitřního Mongolska. Používá se hlavně k jízdě a zápřahu. Toto plemeno je považováno za nejvíce rozvinuté z čínských plemen.

Během dynastie Liao, region byl znán pro kvalitu koně chovaného zde. Mnoho z nich bylo zasláno císaři kočovnými kmeny. O 700 let později, za dynastie Qing, bylo v této oblasti vyšlechťeno plemeno Soulun. Bylo známé pro svůj vzhled a výkonnost pod sedlem. Tito koně byli používáni v bojích proti nájezdníkům.

V průběhu let 1904 a 1905 byl dovezen Zabajkalský kůň a křížil se s místním plemenem. Orlovský kůň a Bechuk zde byli dovezeni v roce 1917 ruskými osadníky. V letech 1934-1945 byl založen hřebčín se záznamy s anglo-arabem, arabem, A1/1, americkým klusákem a Chitranem. V roce 1955 Ministerstvo zemědělství lidové čínské republiky začala posuzovat křížené koně v dané oblasti a založilo 2hřebčíny, kde se bude plemeno rozvíjet pod novým názvem Sanhe.

Popis a charakteristika:
Sanhe jsou svalnatí a kompaktní koně. Zbarvením jsou ryzáci nebo hnědáci, ostatní barvy jsou vzácné. Většinou jsou dobře stavěni se šikmou plecí, silnými klouby a tvrdými kopyty typické pro čínské plemena.

Využití:
Sanhe se využívá pro dostihy, jízdu a klusácké dostihy.


Welara

4. března 2009 v 19:17 | Lenishek :) |  na W
Původ a historie:
Welara je nové plemeno ponyho, které vzniklo v USA a bylo ustanoveno roku 1981. Pochází z jižní Kalifornie, kde první osoba, která chovala Welaru byla slečna Wentworthová. Chov byl zahájen připouštěním hřebce Skowronek (arab) s velšskými klisnami importovanými z farmy Coed Coch v Severním Walesu.

Popis a charakteristika:
Welara má dobré vlastnosti, je klidný, má příjemnoupovahu, dobré pohybové schopnosti, je rovněž energický, životaschopný a inteligentní. Má jemnou, atraktivní hlavu a svalnatý, dobře posazený krk. Záď je krátká a kompaktní, nohy dobře osvalené, silné, kopyta pevná. Povoleny jsou všechny barvy, oblíbená je barva appaloosa. Výška se pohybuje mezi 118 cm - 150 cm.


Waler

4. března 2009 v 19:16 | Lenishek :) |  na W
Původ a historie:
Legendární plemeno vzniklo během jediného století v Austrálii. První koně tam byli dovezeni roku 1798, v roce 1821 jich na celém kontinentě žilo 4564. Již v první polovině 19. století se však dováželi arabi a plnokrevníci a zanedlouho se z Austrálie vyvážely remonty pro jezdectvo do Indie. V polovině minulého století vypukla zlatá horečka, která ovlivnila i vývoj koní. Koně uprchlí z opuštěných farem se křížili s poníky dovezenými pro potřeby prospektorů. V roce 1880 však chovatelé začali z těchto divochů vybírat ty nejlepší a za použití waleských i dovezených koní byl rekontruován waler a stal se nejoblíbenějším jezdeckým koněm. Bez něj nemohly v drsném vnitrozemí existovat chovatelské stanice ani farmy. Během první světové války se waleři osvědčili jako nejlepší koně pro armádu svou výkonností, otužilostí a skromností.

Vyváželi se do Indie, Afriky, Palestiny i do Evropy. Celkem to bylo 120 000 koní. Po skončení války se však už nemohl vrátit, protože v Austrálii jsou přísné karanténní předpisy. Mnozí waleři byli proto postříleni, což množí australané dodnes těžce nesou. Tuto zvířecí tragédii připomíná bronzový pomník v Sydney. Waler se z této pohromy nikdy nevzpamatoval, nahradil ho nově vyšlechtěný australský honácký kůň.



Zdroje

4. března 2009 v 8:00 | Lenishek :) |  Plemena koní
Při zjišťování informací o plemenech koní jsem čerpala z:

Východofríský kůň

2. března 2009 v 21:35 | Lenishek :) |  na V
Původ a historie:
Kořeny tohoto plemene jsou shodné s oldenburským koněm. Základem jsou fríští vraníci křížení s andaluskými a orientálními koňmi. Plemeno vzniklo v oblasti na západ od Vezery, ještě na německém území. Fríští předkové východofríse byli byli tažní koně mohutné postavy, s bohatou hřívou, ohonem a rousy, které téměř překrývaly černé kopyto. Tito vraníci se křížili s hannoverskými koňmi a tak vznikl těžký karosiér, který se už od roku 1715 podroboval úředním zkouškám. Od roku 1814 bylo zavedeno ústřední posuzování hřebců a od roku 1859 i klisen. V 19. století došlo k význačnému přílivu krve plnokrevníků, anglonormanů a hannoverských koní. Po roce 1945 se v chovu uplatnili i arabi z Polska, Marbachu a Bábolny. Po roce 1960 se chovatelé soustředili na přeměnu korosiéra v jezdeckého koně a kromě předchozích plemen použili i trakéna. Východofríské plemeno se chová i v Čechách a to dlouhou dobu. Hřebec Ardo byl modelem koně sv. Václava na pomníku v Praze. Tvůrce pomníku J.V.Myslebek pracoval na jezdecké soše čtyři roky (1900 - 1904) a vytvořil dílo vysoce umělecké, technicky unikátní a hipologicky dokonalé. Ardo II, východofrís staršího typu, je zachycen v umírněném pohybu. Vyváženost sochy, anatomicky dokonale propracované detaily a výraz koně z ní činí jeden z nejdokonalejších koňských portrétů.

Popis a charakteristika:
Plemeno se chová ve dvou typech. Původní všestranný, méně ušlechtilý typ měří přes 170 cm, jezdecký kůň nemá být vyšší než 160 cm. První typ se vyskytuje hlavně jako vraník nebo hnědák, ryzáci a bělouši jsou vzácní. Moderní typ zastupují hlavně ryzáci. Východofrís se značně podobá oldenburskému koni, je však živější, úhlednější a o hodně lehčí. Chody jsou velmi kvalitní.

Povaha:
Východofrís má příjemnou a přátelskou povahu, je učenlivý a ochotný.

Využití a sport:
Starší typ je všestranný pracovní kůň, který se pro svou učenlivost používal i v cirkusech. Lehčí typ je jezdecký, vhodný pro drezuru i parkur. Je méně rozšířen než kůň oldenburský, a to pouze v Evropě.


Východobulharský kůň

2. března 2009 v 21:35 | Lenishek :) |  na V
Původ a historie:
Východobulharský kůň vznikl na konci 19. století na farmě Vassila Kolarova poblíž Shumenu a Bojurishte blízko Sofie v Bulharsku, a to křížením arabů, anglo-arabů, anglických plnokrevníků, anglických polokrevníků a místních koní. Plnokrevná krev byla využitá ke zlepšení typu a plemeno bylo uznáno roku 1951.

Popis a charakteristika:
Východobulharský kůň je vysoce atraktivní, jemný a kvalitní. Hlava je pěkná, profil rovný, oči velké a milé. Hlava má být dobře nasazená na elegantním, osvaleném krku, který je relativně dlouhý a dobře navazující na výrazný kohoutek. Plece jsou dobré, silné, hrudník hluboký, hřbet delší, záď rovná, nohy kvalitní a silné. Převládající barvy jsou ryzá nebo černá, průměrná výška 155,5cm.

Povaha:
Temperament je klidný, ale energický. Východobulharský kůň je odvážný, rychlý a všestranný.

Využití a sport:
Využití východobulharského koně je široké - jezdectví, zemědělství, soutěže a steeplechasse.


Voroněžský kůň

2. března 2009 v 21:34 | Lenishek :) |  na V
Vysvětlení názvu:
Jako většina ruských plemen koní dostal jméno podle oblasti, odkud pochází. Novější oficiální název je voroněžský kůň (Voroněžskaja lošaď), avšak původní a nejrozšířenější jméno tohoto plemene je bitjug nebo bitjuga podle řeky Bitjugu, která se vlévá do Donu pod Voroněží. Donské stepi byly odedávna domovem divokých koní a patrně i jedním z center, kde došlo ke zkrocení tarpana. Chov koní je zde tradiční a největší zásluhu o zušlechtění místních plemen měl knížecí rod Orlovovů, na jehož panství bylo nejen několik významných hřebčínů, ale také chovatelské stanice psů.

Původ a historie:
Samým základem chovu voroněžského koně byli koně kočovničtí, zejména nogajští z podhůří Kavkazu a později koně kozáčtí, hlavně menší a pohyblivější černomorové s kovovým leskem srsti. Na rozdíl od jiných plemen však bitjug nebyl zušlechťován různými teplokrevníky, případně araby, ale naopak různými koňmi pracovními. Bitjug byl totiž šlechtěn k tahu a hlavní důraz se kladl na sílu, vytrvalost a odolnost.

V jižním Rusku, na Ukrajině a v kaspické oblasti hráli koně důležitou historickou úlohu. Tato oblast procházela po celých patnáct století od přelomu letopočtu dramatickým vývojem a po celou tu dobu zde na koňských hřbetech bojovali kočovníci, vládci trvalých i efemerních říší a nakonec svérázní hraničtí kozáci. Převalily se tudy armády Hunů, Avarů, Bulharů, Maďarů, Tatarů i Mangolů, zasahoval sem vliv říše Chazarů, Zlaté hordy i muslimských říší a všichni ti dobyvatelé záviseli životem i smrtí na kvalitě svých koní. V 16. století konečně tyto kraje pevně obsadilo Rusko a hlavní silou se zde stali kozáci záporožští, donští a kubáňští. Pravda, Voroněž byla ruská už od roku 1462, ale to tehdy bylo nejdivočejší pohraničí. Teprve za Petra Velikého (vládl 1682 - 1725) se zde začala rozvíjet rozsáhlá panství šlechty, která se předháněla v úspěších hospodářských i chovatelských a z kvalitních, houževnatých místích koní začala šlechtit reprezentační klusáky, jezdecké koně i výkonná zvířata tažná. A úspěch se rychle dostavil, v ideálních podmínkách donské stepi vyrostlo mimo jiné pracovní plemeno, které se během 18. a 19. století rozšířilo po celém Rusku, zejména jako oblíbená zápřež do slavné ruské trojky.

Na rozdíl od evropských zemí na území někdejšího SSSR koně dodnes neztratili svůj význam a všeobecnou oblibu. Kůň obecně je zde nepostradatelnou součástí života, radostí a pýchou a je jí také všestranný voroněžec, jehož původní jméno bitjug se již pomalu zapomíná. Ale existuje, chová se v různých typech a dostud platně slouží v nejrůznějších oborech.
Popis a charakteristika:

Obecně je bitjug dosti temperamentní a velmi výkonný tažný kůň, i když může být používán i k jiným pracím a v praxi leckdy poslouží i k jízdě. Není totiž příliš těžký a má kvalitní chody. Je to kůň obdélníkového rámce formátu s těžší hlavou a svalnatým trupem. Původní typ byl velmi podobný průměrnému kozáckému koni, ovšem protože šlo o pracovní plemeno, brzy se rozdělil na lehkého klusáka (do trojky), všestranného pracovního koně a těžšího tažného koně.

Bitjug libovolného typu je masivní, důkladně stavěný kůň vykoký v kohoutku asi 155 cm. Délka trupu je asi 164 cm, obvod hrudíku 180 cm (u tažného typu podstatně větší) a obvod holeně (metakarpu) kolem 21 cm. U lehkého klusáka spíše menší, u tažného naopak o 2 cm větší. Vylehčený klusácký typ má ušlechtilejší hlavu, značně podobnou donskému koni s pohyblivýma špičatýma ušima, lehce klenutým hřebenem nosu, pohyblivým chřípím a výraznýma očima. Má kratší krk než don a zavalitější trup. Ocas je poměrně nízko nasazen a kohoutek plošší. Tento klusák má kratší a robustnější nohy než proslulí orlovští a ruští klusáci, není to ostatně závodní plemeno a není ovlivněn dovezenými plemeny.

Středně těžký voroněžský kůň má dosud některé znaky původního černomora, mimo jiné dosti výrazný kohoutek, hrubší žuchvy, širší čelo a kostnatější nohy. Je proslulý kvalitou kopyt, i když někdy mívá nekorektní postoj zadních nohou. Oba tyto typy jsou převážně vraníci nebo tmaví hnědáci, často s bílými odznaky.

Třetí typ, lehčí tažný kůň, je méně vyrovnaného typu, protože vznikl přikřížením různých chladnokrevníků, převážně dovezených. Má zavalitější trup, hrubší, silnější nohy, níže nasazený ocas a bývá spíše hnědák, vzácně ryzák. Má nejblíže k selským koním, u nichž má vždy užitkovost přednost před vzhledem.

Povaha:
Bitjug byl odedávna proslulý učenlivostí, obratností a ochotou k práci. Díky kozáckému výcviku byli tito koně vždy velmi obratní, pohotoví a přizpůsobiví, při tom skromní a soběstační. Odchov probíhal na volných stepních pastvinách, se stájí se tito koně seznamovali až v severnějších částech Ruska. Jejich povaha je velmi dobrá, jsou to koně bystří, výkonní, nebojácní. Výborně snášejí střelbu a jiný hluk a nepropadají panice ani v případě, že jezdec nebo vozataj sáhne ke krajním opatřením, např. sklouzne ze sedla, vyžaduje prudké obraty a podobně. Hřebci ovšem bývají poměrně nesnášenliví, a proto se zejména k tahu využívají především valaši. Mimořádná učenlivost se projevuje zejména při výcviku zápřeže trojky, protože každý z koní ve spřežení musí jít jiným chodem a v jiném rytmu. Voroněžští koně tento výcvik zvládají lehce, ať jde o koreně, středního klusáka, nebo o prisťjažky, po stranách bokem cválající koně. Evropští chovatelé se této technice učí velmi těžko, proto dodnes sotva kde mimo Rusko uvidíme správný pohyb trojky.

Využití:
Původně bylo toto plemeno šlechtěno jako tažné, protože v donské oblasti byl sice nadbytek koní jezdeckých, ale ti nevyhovovali novým potřebám hospodářství. Nešlo ovšem o vyšlechtění těžkých tažných koní, dopravujících po upravených cestách velké náklady, ale o lehčí tahouny schopné rychle a obratně tahat lehké vozíky rovinatým terénem bez cest. V této oblasti šlo zatím převážně o přepravu lehkých nákladů nebo osob. Nové plemeno si však rychle získávalo oblibu hlavně jako tahoun trojek. Začalo tedy šlechtění klusáckého typu, který byl velmi oblíben ve vnitřním Rusku, zejména ve velkoměstech jako kůň drožkářů. Jako poslední byl vyšlechtěn tažný typ, méně univerzální než původní bitjug, ale silnější a klidnější povahy. I když čistokrevný voroněžský kůň není ani v Rusku dnes běžný, lze se s ním setkat a jeho klady se přenášejí do jiných chovů. Mimo oblast bývalého SSSR je však toto plemeno zcela neznámé.


Vlámský kůň

2. března 2009 v 21:33 | Lenishek :) |  na V
Název plemene:
Vlámský kůň, nebo Vlaamperd

Původ a historie:
Vlámský kůň vznikl v Jihoafrické republice jako tažné a jezdecké zvíře, a to na základě krve fríských koní, místních kapských tažných koní, hackneyů a plnokrevníků. Plemeno je blízko zániku.


Vladimirský kůň

2. března 2009 v 21:32 | Lenishek :) |  na V
Úvodem...
Před revolucí v roce 1917 připadalo v ruské říši více koní na 100 lidí než v kterékoliv jiné evropské zemi kromě Islandu. Tradice chovu koní pocházela ze Střední Asie, takže těžká plemena se jen málo prosazovala proti lehkým tažným, kočárovým a jezdeckým koním. Po druhé světové válce se vybrané státní hřebčíny soustředily na šlechtění vladimirských a ruských chladnokrevníků (ťaželovozů).

Původ a historie:
Vladimirský kůň se vyvinul v kolchozech a sovchozech v okolí Ivanova a Vladimiru. Základem šlechtění byl chovatelský program vytvořený ve státních stájích v Gavrilovo-Posadsku už ve 20. letech našeho století. Kmenové stádo místních klisen se křížilo s clydesdaly a shiry. Hlavními hřebci - zakladateli byli clydesdalové Lord James a Border Brand, oba narození v roce 1910, a Glen Albin, narození roku 1923. Shirové, třebaže významní, meli menší vliv a v rodokmenech se vyskytují mnohem méně, a to ještě jen v matkách. Zdá se, že v prvním stádiu pokusů byli také přikříženi peršeroni, suffolkové a clevelandští hnědáci. V polovině 20. let byla využívána příbuzenská plemenitba a díky jí vzrůstal počet kvalitních jedinců. Vybraní kříženci se pak připouštěli jedinci s vyhraněným typem plemene. Tato fáze skončila v 50. letech minulého století a v roce 1954 byl vladimirský kůň uznán jako plemeno.

Popis a charakteristika:
Vladimir je výborně stavěný kůň, obyčejně hnědák (vyskytují se i ryzáci a vraníci, většinou s odznaky na hlavě a nohách). Hřebci měří v kohoutku průměrně 163,5 cm a klisny 155,5 cm. Hlava je velká je dlouhá s klabonosem, krk dlouhý a svalnatý, kohoutek výrazný. Koně mají mimořádně hluboký hrudník, u hřebců může být obvod hrudi až 207 cm a váha 758 kg (Klisny mívají obvod hrudníku 196 cm a váží kolem 685 kg). Většina vladimirských koní má nohy nohy čisté, ale někteří mají husté rousy a následkem toho sklon k onemocnění kopyt, například praskání patek. Nedostatky se projevují i ve tvaru hřbetu, který, ač široký, může být u některých jedinců volný. U vladimirů je sklon ke strmosti plece. Tento chladnokrevník v sobě spojuje velkou tažnou sílu s přiměřenou rychlostí. Je to raný kůň, rychle dospívá a jeho velkou výhodou je, že může začít pracovat už ve věku tří let. Hřebci jsou velmi plodní, březost dosahuje 75 - 80%.

Povaha:
Vladimirský kůň v sobě spojuje velkou sílu a nadmíru poddajnou povahu, která umožňuje jeho snadné ovládání.

Využití:
Oblíbené pracovní plemeno, které splňuje poždadavky zemědělství. Ruské zemědělství, které je méně produktivní než v západní Evropě pracovní koně zatím potřebuje.


Vjatka

2. března 2009 v 21:31 | Lenishek :) |  na V
Původ a historie:
Vjatka je starobylé plemeno vyšlechtěné v Udmurtské oblasti v povodí řeky Vjatky a Kamy v Rusku. Ve 14. století došlo ke stěhování kolonistů z Estonska, kteří sem imigrovali estonského kleppera. Tito koně se úspěšně kžížili s původními lesními koňmi, což se příznivě projevilo v pozdějším období. V období válek bylo toto plemeno téměř na vyhynutí a i dnes existuje jen kolem 2000 jedinců. Řízený chov byl zahájen v roce 1844 v zemském hřebčinci Vjatka. Chová se také v Kirovské oblasti.

Popis a charakteristika:
Vjatka je starobylý, 132 - 142 cm vysoký kůň s hlubokou hrudí (obvod hrudníku 160 cm i více) a se středně dlouhou hlavou. Profil je prohnutý, skoro štičí. Středně dlouhý svalnatý krk má tukový hřeben, hrdlo je krátké, hřbet široký. Kohoutek je středně široký a vysoký, postoj zadních nohou často šavlovitý. Lopatka je strmá, nohy dobře osvalené. Kopyto je dost velké, rohovina pevná. Ocas i hříva jsou husté, hřebci mají nápadnou kštici. Krátké pevné nohy mají v záprstí obvod 20 cm. Barva je světle hnědá, šedá, plavá nebo bílá, často má úhoří pruh, na pleci kříž a na nohou zebrování.

Povaha:
Vjatka má velmi příjemnou a milou povahu a temperament, která ho činí snadno ovladatelného.

Využití a sport:
Vjatka je všestranný a vytrvalý kůň. Používá se k jízdě a do tahu - např. do klasických ruských trojek, ze kterých známe především orlovské klusáky. Často se vjatka využívá také pro lehkou zemědělskou práci.