Únor 2009

Tušinský kůň

25. února 2009 v 18:34 | Lenishek :) |  na T
Původ a historie:
Oblastí výskytu tohoto místního plemene je hornatá Gruzie. Na formování rasy se podílela orientální plemena nevyjímaje koně arabské, turecké a turkménské. Tušinští koně našli své uplatnění v bojích o nezávislost, které se odvíjely ve zdejších těžko dostupných polohách. Stejně i mnohé tradiční slavnosti se bez tohoto koně neobešly.

Popis a charakteristika:
Odchov probíhá tabunním způsobem na horských pastvinách. Nejméně příznivé období z hlediska zajištění krmiv je od listopadu do března. Proto mají chovatelé tušinského koně snahu maximálně využít pastvu, aby si koně vytvořili dostatečné rezervy. Přebytky píce se suší na seno. Jakmile se přiblíží zima, koně se stěhují do nižších poloh, kde je možno využít pozdní pastvy. Tušinský kůň vyniká plodností až nad 90%, natalitou a dlouhověkostí. Barvou je nejčastěji hnědák, bělouš, ryzák a vraník. Exteriér je značně ovlivněn krví východních plemen se všemi přednostmi. Výška se pohybuje mezi 134 - 136 cm.

Využití:
Tušinský kůň vyniká jako soumar, tito koně nosí náklady 100 až 120 kg na vzdálenosti 100 až 120 km ve značně členitém terénu.


Trait du Nord

25. února 2009 v 18:33 | Lenishek :) |  na T

Původ a historie:
Mimořádně velké, silné a vytrvalé plemeno pochází ze severní Francie (odtud jméno). Na rozdíl od jiných chladnokrevníků z této oblasti není zvlášť starobylé. Jeho předky byli francouzští ardeni, zušlechtění v 19. století příměsí krve belgiků, holandských chladnokrevníků a jiných těžkých plemen. Středisko chovu bylo v Lotrinsku a tam se také trait du nord koncem minulého století stabilizoval. Plemeno se uznává od přelomu století a plemenná kniha byla založena v roce 1919. Tím se trait du nord oddělil od ardena.

Popis a charakteristika:
Je to nápadně velký kůň, v kohoutku měří 165 - 175 cm a nezřídka váží víc než tunu. Jako mnoho těžkých chladnokrevníků nejdosahuje největší výšky v kohoutku, ale v kříži. V zásadě se podobá ardenovi, ale je mnohem těžší. Má velkou, trochu hrubší hlavu s rovným profilem, širokým čelem a silnými žuchvami. Krk je dlouhý, ale velmi masivní, s mohutným hřebenem, plec je hluboká, velmi svalnatá, záď je silná, louplá, skloněná. Nízko nasazený ocas se nakrátko přistřihuje. Poměrně krátké nohy jsou silné, rousy nepříliš bohaté. Na tak mohutné zvíře se pohybuje velmi vydatně, má i dobrý klus a udivuje vytrvalostí a odolností. Barva je hnědá nebo ryzá, méně častá je nevybělující bělouš.

Povaha:
Povahu má mírnou a je velmi učenlivý.

Využití a sport:
Plemeno vzniklo na základě potřeb rozvíjející se zemědělské a průmyslové velkovýroby k tahu zvlášť těžkých nákladů a pro náročné polní práce. Dnes už praktický význam ztratilo, ale chová se pro reprezentaci a záliby podobně jako jiní chladnokrevníci.


Tori

25. února 2009 v 18:32 | Lenishek :) |  na T

Původ a historie:
Tori pochází z Estonska a vyvinul se v hřebčíně Tori v letech 1890 až 1950. Tento kůň vznikl křížením s estonským klepperem. V průběhu 19. století se usilovalo u vylepšení typu kleppera a toto vedlo k vývoji typu tori. K zušlechtění kleppera bylo použito mnoho plemen: orlovský klusák, plnokrevník, arab a ardenský kůň. Začátkem 20. století byla přidána rovněž krev hannoverská, východofríská a východopruská. Tori zatím není ustanoven jako plemeno.Za zakládajícího hřebce je považován Hetman, který měl krev Norfolského klusáka a anglonormana.

Popis a charakteristika:
Výsledkem křížení je pracovní kůň vysoké třídy, vynikající rychlostí a dokonce dobrou skokovou schopností. Vyvinuly se dva typy - lehký a těžký. Lehký se užívá pro jízdu a těžký pro práci v zápřeži. Oba typy jsou velice podobné, liší se jen mohutností. Tori je se je převážně hnědák nebo ryzák, mívá bílé znaky a měří kolem 162 cm v kohoutku. Hlava je středně velká, čelo široké, uši vzpřímené a oči velké. Krk je silnýa dlouhý, kohotek široký, ale ne vysoký. Hřbet je rovný, záď silná. Nohy jsou krátké a silné, s ne příliš bohatým rousem, obvod holeně je 22,3 cm.

Využití a sport:
Pro svůj klidný temperament jsou oba typy všestranně využitelné. Využívají se k práci v zemědělství, k tahu i k jízdě. Vynikají i jako skokoví koně, díky přirozené rovnováze.


Tolfetano

25. února 2009 v 18:31 | Lenishek :) |  na T

Původ a historie:
Jedná se o lokální italské plemeno pojmenované podle pohoří Tolfa.

Popis a charakteristika:
Výška se pohybuje mezi 148 a 158 cm, převládající barvy jsou černá, tmavě hnědá, ryzá a bílá.

Využití:
Jezdecký kůň.



Tokara pony

25. února 2009 v 18:28 | Lenishek :) |  na T
(omlouvám se za nekvalitní fotku)

Původ a historie:
Do Japonska se pravděpodobně dostali první koně s lidem, který ve třetím století př. n. l. přišel ze Střední Asie a usadil se na Korejském poloostrově. Jeho mohyly obsahují haniwy, hliněné figurky zobrazující jak lidi, tak koně. V letech 1274 a 1281 se Chubilaj, Čingischánův vnuk, pokusil právě z Koreje o invazi do Japonska. Invazní loďstvo sice zničily bouře, ale mnozí koně mongolského původu se po ztroskotání zachránili na ostrovech a doplnili staré japonské stádo.

Japonci nikdy nebyli vynijakící jezdci, ačkoliv Jošifuru Akijama, ve Francii vychovaný jezdecký důstojník, dosáhl skvělého vítězství nad kozáky v rusko-japonské válce v letech 1904 - 1905. Jiný japonský jezdec, kapitán Niši, získal na Olympijských hrách v roce 1932 zlatou medaili ve skokové soutěži. I v japonské historii měli koně důležitou úlohu.

Ve starověkém Japonsku byli válečníci na koních součástí aristokracie. Ve středověku museli civilní úředníci i důstojníci ovládat jízdu na koni i zbraně. Japonci měli dokonce obdobu evropské rytířské ideje, symbol "trojice - kůň, válečník a květina". Kenrick ve svých Japonských koních (1964) poznamenal, že k základnímu vzdělání samuraje patřilo "jezdecké umění a lukostřelba, šermířské umění a džiu-džitsu", dohromady bujatsu, neboli vojenská umění.

Cestující civilní hodnostáři jezdili na vycpaných dřevěných sedlech podobných soumarským, pokrytých látkami. Takovýto "jezdec" seděl se zkříženýma nohama nebo jeho nohy visely po obou stranách koňského krku. Civilisté jen zřídka ovládali koně uzdou, to bylo vyhrazeno válečníkům, jejich koně vodil pěší sluha. Japonci také znali jezdecké sporty, založené na středoasijských a čínských hrách a po staletí se v japonských cirkusech hlavně předváděla krasojízda na koni.

Na konci 19. století se do Japonska dováželi větší a rychlejší koně a popularitu získalo evropské ježdění. Dnes jezdí mnozí Japonci na plnokrevných koních a zcela přijali evropský styl. Ovšem starobylý sport jabusame, při němž samurajové v trysku střílejí šípy do terče, dosud v rámci šintoistických rituálů přetrvává.

Před rokem 1930 se koně hojmě používali v zemědělství, v dopravě a jako soumaři. Vojenské jezdectvo používalo křížence domorodých koní s dovezenými. Dnes už na farmách pracuje jen málo koní, a to ještě jen v horských oblastech. Na Hokkaidu slouží k tahu saní a až do nynějška je zaměstnávali také v malých uhelných dolech.

Starověcí Japonci, napodubujíce Číňany, obětovali koně k uctění svých bohů. Podle Kenricka (1964) "na venkově bylo od nepaměti zvykem pozorovat koňské hlavy zavěšené nad vchodem do statku. Kůň patřil bohu zemědělství a jeho hlava působila jako kouzlo".

Moderní stádo poníků tohoto plemene nyní žije na mysu Toi. Poprvé v historii se objevili roku 1697, kdy rodina Takanabe vzala divoká zvířata pod svou ochranu na vhodné pastviny a vytvořila hřebčinec. Systém byl založen na tom, že koním byla dána úplná svoboda. Jednou za rok se koně sehnali z pastvin na revizi a zdravotní kontrolu (očkování...). Někteří koně byli vybráni pro výcvik, horší hřebci vykastrováni a opět vpuštěni ke stádu. Stejný systém funguje dodnes. Chov těchto koníků je nyní národní památkou a stádo se stalo předmětem zájmu turistů.

Dnes žije 116 koní plemene Tokara v přírodních rezervacích. Kdysi byl chov velmi početný, ovšem číla se drasticky snížila během druhé světové války a plemeno bylo uchováno jen s velkým úsilím. Nyní jsou poníci v důsledku dobré péče mnohem větší než dříve (kdysi měřili 115 cm v kohoutku). Koně se chovají na především na ostrově Tokara, kde žijí zcela volně a jen jednou do roka se shánějí ke kontrolám a prohlídkám. Chov je národní kulturní památkou.

Popis a charakteristika:
Tokara pony, stejně jako ostatní japonská plemena, není ani početný, ani významný. Měří v kohoutku kolem 121 cm. Hlava je nevýrazná, relativně velká a prozrazuje mongolský základ japonských plemen. Přední část těla je těžká a s přihlédnutím k těžké hlavě nevyvážená, ale nohy jsou stavěné dobře. Jsou lehké a štíhlé s jemnými rousy. Kopyta mají překvapivě pěkný tvar. Pony má nízký a plochý kohoutek na strmé pleci a krátký krk.

Využití:
Tokara se užívá k jízdě a lehkému tahu. Dříve sloužil na farmách a k transportu těžkých věcí.


Timor

25. února 2009 v 18:25 | Lenishek :) |  na T

Úvodem...
Indonésii tvoří řetěz asi tří stovek ostrovů, z nichž největší je Sumatra. Na většině těchto ostrovů žijí malí primitivní koně jako sumba a jemu blízce příbuzný sumbava, ale jsou zde také koně zušlechtění arabskou krví, kterou v 17. století zajistili dovozem holandští osadníci. Všichni indonéští koně byli původně na ostrovy dovezeni a není pochyb, že většina z nich je odvozena od mongolských koní. Ti se totiž šířili na východ a na jih z hornatých oblastní Indie a sousedního Tibetu a odtud pak přes Thajsko nebo Čínu na ostrovy. Vliv primitivních koní je nejvíce patrný na koních ze Sumby a Sumbavy.

Vysvětlení názvu:
Malý timorský pony žije na ostrově, který od Austrálie odděluje jen poměrně úzké Timorské moře. Podle ostrovu Timor, na kterém je tento koník doma, dostal jméno.

Původ a historie:
Na Timoru, který byl v 16. století portugalskou kolonií, dokud se v 17. století nedostal pod vliv Holanďanů, měli koně vždy velký význam a počet koní připadající na jednoho obyvatele byl neobyčejně vysoký. V některých dobách dosahoval tento poměr jednoho koně na šest lidí, kdežto v Laosu to bylo 1:110 a v Malajsii dokonce 1:200.

Koně a pravděpodobně i třmeny na bosé palce se na Timor dostaly z Indie. Portugalci a po nich i Holanďané podporovali užívání koní jako somarů, k tahu i k jízdě. V roce 1943 napsal Stuart St Clair v článku "Timor, klíč k Indii" v časopise National Geographic, že ženy, muži i děti jezdí všude na koních. Ostatně místní "kovbojové" využívali těchto ponyů při práci s dobytkem a lasa používali stejně obratně jako honáci z Divokého západu.

Nehledě na zájmy holandských a portugalských obchodníků, velký počet timorských ponyů se pásl na rozlehlých savanách, kde nacházel dobrou pastvu. Pochopitelně, že tito ponyové byli malí a zřídka dosáhli kohoutkové výšku 122 cm.

Austrálie, jejíž severní pobřeží je obráceno přímo k Timoru, dovezla první timorské poníky v roce 1803. Později se timoři používali pro svou životnost, houževnatost a odolnost ke zlepšení mnoha australských stád.

Popis a charakteristika:
Ponyové z Timoru jsou skromní a všestranní. Jejich hlava není příliš ušlechtilá, má však živý výraz, krk je poměrně krátký. Hříva a ocas jsou bohaté a srst je jemná. Trup má zcela rovný hřbet a strmé plece. Ocas je vysoko nasazený. Výška nepřekračuje 122 cm. Barva je většinou hnědá, ryzá nebo černá.

Využití:
Timorský pony je samozřejmě zapojen do hospodářství ostrova, jehož osídlení koňmi je početné, ale to nevadí, protože rozlehlé savany zaručují bohatý růst rozmanitých tvrdých travin, které mohou stáda koní uživit.


Tibetský pony

25. února 2009 v 18:24 | Lenishek :) |  na T
Název plemene:
Tibetský pony nebo nanfan

Původ a historie:
Je to původní tibetské plemeno blízce příbuzné s mongolskými koňmi a postupně ovlivňované plemeny čínskými na jedné a středoasijskými na druhé straně. Nejbližší jsou mu horští koně ze severní Indie, Nepálu a Bhútánu, hlavně spiti a bhutia. K formování typu vydatně přispěly drsné klimatické podmínky Tibetu.

Popis a charakteristika:
Nanfan je nevysoký, ale statný poník, dosahující v průměru v kohoutku 125 cm. Hlava je poměrně velká, často s mírným klabonosem a silnými žuchvami, uši jsou krátké a velmi pohyblivé. Trup je robustní, záď velmi silná, ocas nízko nasazený. Poměrně krátký krk je silný a rovný, lopatka strmá, kohoutek nevýrazný. Krátké silné nohy jsou kostnaté s dobrými klouby, kopyta jsou dobře tvarovaná a velmi tvrdá, nepotřebují kování. Tvrdá, hustá srst má bohatou podsadu, hříva a ohon jsou drsnější, ale husté a dlouhé. Zbarvení není důležité, koně mohou mít různou barvu, poměrně hojní jsou bělouši (na rozdíl od mongolských koní, kde jsou bělouši vzácní). Mimořádně odolní tibetští koně žijí na pastvinách, ani v zimě nejsou ustájeni. Pokud nepracují, nebývají ani přikrmováni. Jsou neuvěřitelně skromní, otužilí a vytrvalí.

Využití:
Tibetští poníci velmi ochotně pracují i za velmi tvrdých podmínek. Slouží částečně k jízdě, ale hlavně jako soumaři. Jen v nižších polohách a v úrodných údolích pracují v zemědělství. Pracují většinou příležitostně, značnou část roku tráví na pastvinách. Na jaře se stěhují na náhorní planiny, na podzim sestupují do chráněných údolí. Klisny s hříbaty nepracují vůbec. Jejich mléko se využívá méně než v Mongolsku.


Terský kůň

25. února 2009 v 18:16 | Lenishek :) |  na T

Úvodem...
V bývalém SSSR je mnoho velkých oblastí porostlých hlubokými lesy či stepí a také vysoké, rozsáhlé hory s krutým podnebím, kde se život po celá léta nezměnil. Na počátku 20. let Sověti podporovali chov místních plemen koní, přizpůsobených drsnému prostředí a přitom vyhovujících místnímu hospodářství. Zlepšovali je přikřížením lepších koní i výběrovým chovem. Jako důležitý prostředek zkvalitnění byly ve výběrovém procesu používány výkonnostní zkoušky.

Původ a historie:
Terský kůň byl vyšlechtěn mezi lety 1921 a 1950 v Terském a Stavropolském hřebčíně na severním Kavkazu, když sovětské ministerstvo podporovalo obnovu populací koní a tvorbu nových plemen, která měla nahradit streleckého araba, prakticky vymizelého na počátku dvacátých let. Přežili jen dva hřebci, oba stříbrní bělouši, a několik málo klisen. Tito koně byli v roce 1925 posláni do Terska, kde vytvořili základní stádo pro šlechtění nového plemene. Původního streleckého araba již nešlo zachovat, neboť tito jedinci byli příliš blízce příbuzní. Proto byli do chovu zařazeni i tři čistokravní arabští hřebci a řada klisen, a to kříženek araba s donem, streleckého araba s kabardincem a několik málo kříženců maďarského Gidrana.

Strelečtí arabi byli vyšlechtěni křížením čistokrevkých arabů mimo jiné s vysoce kvalitními orlovskými koňmi a angloaraby (bylo použito i krve plnokrevníka, ačkoliv ta nebyla dominantním faktorem). Výsledkem byl kůň s výrazně arabským vzhledem, ale mohutnější stavbou těla než čistokrevný arab.

Terský chov byl neobyčejně úspěšný a plemeno zde vzniklé je patrně mnohem krásnější než jeho strelecký předek - a také mnohem výše ceněno. Dnes je většina terských koní na světě chována ve stavropolském hřebčinci. Stavropol leží na severním Kavkazu mezi Černým a Kaspickým mořem.

Popis a charakteristika:
Terský kůň zdědil celkový vzhled araba, ačkoliv je o něco vyšší, a jeho elegantní chody. Hřebci měří průměrně 152,5 cm a klisny 145,2 cm. Ve zbarvení převládají smíšení bělouši, nebo čistě bílí koně se stříbrným nádechem. Hlava je krásná, jemná a připomíná araba. Ve výrazu se zrcadlí inteligence a dobrý charakter terského koně. Oči jsou velké, uši středně velké a pohyblivé. Středně dlouhý krk je vysoko nasazený, plece dobře utvářené, tělo silné s hlubokým hrudníkem. Hřbet je krátký, široký, trup kompaktní a žebra dobře klenutá. Bedra jsou svalnatá. Nohy jsou čisté, jemné, s dobře prokreslenými šlachami, obvod holeně měří 19,4 cm. Kopyta jsou pěkně zaokrouhlená. Ohon je nesen vysoko jako u araba. Hříva a ohon jsou obyčejně řídké, ale žíně jsou velmi jemné.

Povaha:
Terští koně jsou inteligentní, příjemného temperamentu, mají dobrou povahu.

Využití:
Terští koně mají dobré předpoklady pro soutěže skokové, drezurní i pro cross-country, ale dovedou také svážet třeba úrodu z polí. Jsou to koně všestranně využitelní.


Tavdinský kůň

25. února 2009 v 18:15 | Lenishek :) |  na T
Původ a historie:
Na východ od pohoří Ural v Tjumenském kraji s bohatými lesními porosty a bažinami se formoval další z představitelů lesních koní. Zdejší drsné podnebí podstatnou měrou ovlivnilo tohoto konstitučně velmi tvrdého koně.

Popis a charakteristika:
"Tavdinka" znamenitě odolává krutým mrazům a sněhovým vánicím a přitom je schopna zdárně zdolávat nástrahy rozmoklých cest v močálovém terénu. Klisny tohoto plemene vynikají plodností, mléčností a následným dobrým odchovem hříbat. Uskutečnily se pokusy o jeho zmohutnění orlovským klusákem nebo dokonce ardenskými hřebci. Výsledek je bohužel na úkor jeho výtečné odolnosti a skromnosti. Výška tavdinského koně se pohybuje v rozmezí 137 - 145 cm, z barev převládají plaváci s úhořím pruhem a příčným kroužkováním karpálních a hlezenních kloubů, ostatní barvy jsou méně obvyklé. Hustá dlouhá srst, bohaté žíně v hřívě a ocasu včetně zimních "licousů" na žuchvách jsou výbornou ochranou proti nepohodě.

Využití:
Vynikající všestranný, odolný a nenáročný kůň.


Syrský kůň

20. února 2009 v 22:08 | Lenishek :)

Původ a historie:
Původem se Sýrie je syrský kůň, starodávné plemeno, které je úzce spojeno s arabským koněm. Někteří odborníci se dokonce domnívají, že se jedná o arabského koně, který pouze nese jméno podle své domoviny.

Popis a charakteristika:
Syrský kůň je menší, ale vyniká obrovskou sílou a vytrvalostí, naprosto neadekvátní ke svému vzrůstu. Má všechny vlastnosti arabského koně a je extrémně tvrdý, houževnatý a skromný. Je skvělě přizpůsobený životu v pouštím klimatu a dokáže se vyrovnat s extrémními horky a dokonce i zimou, stejně tak jako se skromnou potravou.

V podstatě je jejich exteriér totožný a arabem, jsou jen o něco vyšší a robustnějšího rámce a někdy jsou možná i méně atraktivní. Mají stejnou povahu. Většinou jsou to bělouši, gošáci, někdy kaštanoví hnědáci. Výška se pohybuje kolem 157 cm.


Sumba & Sumbava

20. února 2009 v 22:06 | Lenishek :) |  na S

Úvodem...
Indonésii tvoří řetěz asi tří stovek ostrovů, z nichž největší je Sumatra. Na většině těchto ostrovů žijí malí primitivní koně jako sumba a jemu blízce příbuzný sumbava, ale jsou zde také koně zušlechtění arabskou krví, kterou v 17. století zajistili dovozem holandští osadníci. Všichni indonéští koně byli původně na ostrovy dovezeni a není pochyb, že většina z nich je odvozena od mongolských koní. Ti se totiž šířili na východ a na jich z hornatých oblastní Indie a sousedního Tibetu a odtud pak přes Thajsko nebo Čínu na ostrovy. Vliv primitivních koní je nejvíce patrný na koních ze Sumby a Sumbavy.

Vysvětlení názvu:
Koně sumba a sumbava jsou skoro k nerozeznání, ale pocházejí ze dvou různých ostrovů, jejichž jména nesou. Vyskytují se však ve značné části Indonésie, hlavně na Sumatře.

Původ a historie:
Nelze přesně zjistit, kdy a jakým způsobem se první ponyové dostali do Indonésie. První vlna mohla přijít buď z Indie nebo Číny. Později dovezli mnoho koní Holanďané a Portugalci.

Popis a charakteristika:
Koně jsou malí, kolem 127 cm vysocí a mají velmi primitivní vzhled. Hlava je v poměru k tělu nápadně velká, profil bývá rovný nebo vyklenutý a všestranně se projevují vztahy k mongolskému koni a k jeho předkům. Tato příbuznost se projevuje i plavým zbarvením. Zpravidla světlou barvu srsti doplňuje tmavý úhoří pruh a černé nohy, hříva a ohon, někdy i černé zebrování na nohou. Tito koně se také značně podobají čínským plemenům, s nimiž mají společné předky, ale celá jejich tělesná stavba je lepší a ostrovní koníci jsou mnohem hbitější a obratnější. Krk ponyho je krátký, hřbet silný.

Koně jsou výjimečně skromní, což ostatně musí být v zemi, kde je pastva velmi chudá a obsah výživných složek, přispívajících k vývoji těla, je minimální.

Popis a charakteristika:
Neobyčejné u těchto koní, tak blízkých divokým předkům je, že sice mohou být ohniví a dokonce agresivní, jsou však pracovně spolehliví.

Využití:
Na koních jezdí dospělí muži, většinou bez sedla a řídí je pomocí uždění, které je prakticky totožné s tím, které před 4000 lety ve Střední Asii používali při domestikaci koní např. skytské kmeny a podobají se bosalu nebo hackamore, které se dnes užívají v Kalifornii, Mexiku a Jižní Americe.

Sumba a sumbava slouží jako soumaři a nosí břemena mnohem větší, než odpovídá jejich velikosti. Jsou pozoruhodní také svou rychlostí a obratností při místních sportech při kterých dvě strany jedou proti sobě a vrhají svá kopí. Hra končí, když jedné straně nezbývá žádný jezdec nezasažený zbraní protivníka.

Nejcennější koně sumba se cvičí pro tanec. Tito koníci se pečlivě vybírají podle ušlechtilosti a lehkosti pohybu a také podle vrozené obratnosti. Se zvonečky upevněnými na kolenou tančí v rytmu bubnů a jejich majitel řídí jejich pohyb a udává takt, přičemž drží koně na dlouhé volné oprati. Na tančícím koníkovi jede obyčejně malý hoch, sedící velmi pružně. Tradice tančících koní je velmi stará a zajímavá, protože se objevuje i v některých odlehlých částech Střední Asie. Podobné výkony je možné vidět i v Indii na poloostrově Kathiwár a na koňských trzích v Rádžastánu.



Suffolský kůň

20. února 2009 v 22:04 | Lenishek :) |  na S

Úvodem...
Suffolský kůň je příjemný a nezaměnintelný kůň. "Tvář s výrazem anděla, trup jako boubelatý pivní soudek, záď podobná zadečku selského děvčete" - tak popisovali farmáři z východní Anglie suffolské chladnokrevníky. Lidé s poněkud drsným humorem, poctivou tváří a pevnou vazbou k rodné hroudě. Jsou vážní, uctiví a jejich kořeny, které se poutají k domovu, nelze vyvrátit. Své zvyky a tradice si předávají po staletí a ani postupující čas je příliš nezměnil. To je také jeden z hlavních důvodů, proč se podařilo do dnešních dnů zachovat čistrokrevný chov suffoských koní, nejstarších britských chladnokrevníků a podle některých znalců i nejstarších tažných koní na světě...

Název plemene:
Suffolk Punch

Vysvětlení názvu:
Většina angličanů zná suffolského koně pod označením Suffolk Punch (čti panč). Název "Suffolk" dostal kůň podle hrabství Suffolk. Slovo punch má řadu významů, od známého nápoje až po zavalitého krátkonohého ponyho. Podle jedné teorie se pojmenování "punch" týká popisu těla zvířete, které se podobá baculaté číši na punč. Další teorie praví, že slovo punch používali prostí venkované k označení krátkonohého, boubelatého pomocníka. Zní to logicky, protože dávný suffolk byl mnohem menší než dnešní.

Původ a historie:
První historická zmínka o zavalitých krátkonohých koních suffolského typu pochází z roku 1506, ale většina chovatelů a odborníků je přesvědčena, že základy chovu těchto pracovitých, dobromyslných obrů položili již Vikingové při invazi na britské ostrovy mezi 8. až 10. stoletím. Hrabství Suffolk, podle kterého jsou koně pojmenováni, je nejvýchodnější částí britské pevniny a jeho hranice tvoří Severní moře. Je proto docela dobře možné, že sem severští válečníci přivezli koně na svých dlouhých štíhlých lodích.

Skutečný původ suffolka je troch záhadný, je však doloženo, že v průběhu 16. a 17. století byli těžcí flanderští hřebci z evropské pevniny kříženi s místními klisnami. Jejich krev vedla ke zvýšení živé hmotnosti a síly potomků, pro kterou jsou suffolští koně tolik ceněni.

Zatímco historie napovídá o tom, jak krevní linie suffolků přetrvala vládu mnoha panovníků, plemenná kniha vznikla až roku 1877. Herman Biddell, farmář a sekretář Suffolk Breed Society, sestavil přehled všech hřebců, kteří působili v plemenitbě od tohoto data. Byla to nesmírně náročná a odpovědná práce, ale po tříletém intenzivním bádání bylo zaznamenáno všech 1236 plemeníků, kteří v chovu působili během minulých 120 let. Díky Beddellově úsilí je možné u každého čistokrevného suffolka dojít až k jednomu zakládajícímu hřebci narozenému roku 1768. Jeho majitelem byl Thomas Crisp z Uffordu a pokud původ některého koně nesahá až k tomuto "Crisp´s horse of Ufford", nemůže být zaregistrován. Tento hřebec působil v oblasti kolem Woodbridge, Saxmundhamu a Framlinghamu, kde je středisko chovu suffolka dodnes. Popisuje se jako krátkonohý ryzák s mohutným tělem, v kohoutku měřící 157 cm a s hlavou poněkud ušlechtilejší, než měli jeho mnozí současníci. Crisp ho doporučoval jako "schopného dávat dobré koně pro kočáry nebo na silnice".

Popis a charakteristika:
Současný suffolk dosahuje kohoutkové výšky 165 až 170 cm. Na první pohled je nápadný hlubokým, válcovitým trupem, oblou, dobře osvalenou zádí a milým výrazem. Široký, dobře nasazený krk nese hlavu s širším čelem, krátkýma ušima, které jsou odrazem suffolkovy příjemné povahy a spolehlivosti. Známkou velké tažné síly je nízká plec a dobře utvářená záď, nohy jsou krátké a spěnka není krytá rousy, což je výhodné v těžkých jílovitých půdách východní Anglie. Nohy koně jsou postaveny tak, že došlapují do brázd vzdálených 23 cm, což odpovídá vzdálenosti mezí řádky cukrovky. Kopyta suffolků jsou nejmenší ze všech chladnokrevných koní.

Ušlechtilou a jemnou povahu suffolků je možné nejlépe vidět na show, kdy stojí vyrovnáni v řadě před porotou, jeden jako druhý. Vypadají stejně jako před sto lety, jenom jsou o trošku hezčí. Na zbarvení a celkové utváření těla se klade velký důraz. Podle tradice smějí být zapsáni do chovu pouze ryzáci. Suffolk Horse Society povoluje sedm barevných odstínů od světlého "moučného" zbarvení, přes zlatou, citrónovou až po téměř hnědou. Nejčastější bývají červení ryzáci.

Zaplést hřívy a dlouhý ocas na takovou show není vůbec jednoduché. Je to umění, které se předává z generace na generaci a je velmi přísně posuzováno odborníky na slovo vzatými. Hříva i ocas se proplétají barevnými stužkami a ozdobami - barvy si volí každý majitel podle svého vkusu a uvážení. Podle způsobu zaplétání poznají rozhodčí dokonce i to, kdo je majitelem koně. Rukopis chovatele se vždy pozná a každý z tvůrců je přesvědčen, že právě jeho výtvor je ten nejlepší.

Využití:
I když se pohled na koně táhnoucí pluh zdá idylický, šlo ve skutečnosti o velmi těžkou práci. Těžký železný pluh musel být veden v přesné, rovné čáře a koně ho museli táhnout naprosto rovnoměrně. V těžké půdě pár tažných koní pracoval jednoradličním pluhem osm až devět hodin denně a zoral přibližně akr půdy. Pracovní den suffolského koně vypadal před sto lety následovně: kůň byl nakrmen velmi časně zrána, mezi 5:30 a 6:30 hod. Dostal pak dost času na to, aby v klidu strávil. Když orba začala v sedm hodin, kolem osmé si kůň mohl odpočinout a jeho hospodář snídal. Potom se již oralo bez přestání, kromě krátké polední přestávky, až do šestnácté hodiny. Skromný suffolk již nepotřeboval žádné krmení během pracovního dne a navíc měl menší spotřebu krmniva než jiní tažní koně. Dnes jsou koně chováni v prostorných volných stájích, v minulosti však pobývali suffolští koně celoročně na pastvinách a před nepřízní počasí je chránil přístřešek. Někteří chovatelé stáj ani neměli.

Na trzích, kde se suffolští koně prodávají, se dělá zvláštní zkouška. Kůň se zapřáhne do těžkého poraženého stromu a podle toho, jak ve své snaze "jde do kolen", je hodnocena jeho výkonnost.

Obliba suffolků se nešířila pouze v Anglii a okolních zemích. Několikrát byly vyslány teké exporty těchto koní do Spojených států amerických, především do Iowy a Nebrasky. Po válce s přibývajícími roky však počet koní v zemědělství stále klesal a zvířata nahrazovaly stroje. Prázndé stáje sloužily jako skladiště a jenom někteří farmáři si drželi jednoho nebo dva vysloužilé suffolky na dožití nebo klisny pro komerční chov. I přesto se populace suffolků rozrůstala tak pomalu, že byla odsouzena k zániku.

Teprve 70. a 80. léta minulého století dala díky zájmu amerických kupců nový podnět britským chovatelům k produkci kvalitních exportních zvířat. V téže době se podařilo vzkřísit zájem o suffolské koně nejen v Suffolku, ale i v okolních hrabstvích. Znovu se pracovití, přátelští cvalíci vrátili na některé farmy a kromě toho pomáhají i při stahování dřeva a čištění národního parku National Forest. V USA, kde je jich nyní přes 600, se využívají především k dopravě krmiva na pastviny pro skot.

Jeden z největších suffolských hřebčínů nalezl opravdu pozoruhodný domov. Je jím Hollesley Bay Colony, jedna z přímořských věznic Jejího Veličenstva. Farma má k dispozici 2000 akrů půdy a je zaměřena na chov a výcvik suffolských koní. Ve věznici pobývají trestanci staří 21 let a více a práce s koňmi je součástí jejich nápravné výchovy. Pro mnoho z nich znamená tato činnost první setkání s koňmi v životě, ale zájemců je stále dost. "Práce s koňmi pomáhá budovat charakter" tvrdí jeden z dozorců, Alan Douglass. Třicítka koní ustájených v Hollesley zde však není pouze z terapeutických důvodů, musí si na sebe vydělat prací v zemědělství. Políčka se zeleninou a dalšími plodinami pro potřeby věznice jsou sice většinou obdělávány traktory, ale šest valachů se využívá k řadě dílčích úkonů, jako je například místní doprava, odvoz a úklid odpadků apod. Ročně se v Hollosley narodí kolem deseti hříbat, která jsou buď prodána, nebo vytrénována pro potřeby dalších britských věznic. Dobrovolníci z Hollesley se nestarají pouze o krmení a čištění koní a úklid stájí. Naučí se také pečovat o narozená hříbata, někteří se zaměřují na výcvik mladých koní a jiní na práci ve voze. Mnoho provinilců před příchodem do věznice ničeho nedosáhlo a po ničem netoužilo, ale zde si zamilují péči o hřebce nebo jízdu s vozem a mnozí z nich po propuštění hledají stálé zaměstnání u tažných koní. A to je dobrý začátek pro nový život.

Zajímavost:
Schopnost suffolka přežít s daleko menším přídělem potravy než ostatní tažní koně je dokumentována zkušenostmi jednoho farmáře, který na počátku minulého století srovnával požadavky na potravu dvou tuctů křížených zemědělsých koní, které po několik let používal na jedné farmě, a pětadcaceti suffolků, které používal po stejné období na jiné farmě. Zatímco všichni koně spotřebovali stejné množství objemového krmiva - sena, řepy a řezanky - kříženci potřebovali každý 34 kg zrna za týden a o nějakých 6,6 až 9,5 kg více v dospělém věku, suffolkům, i těm starším, stačilo k udržení dobré kondice jen 22,7 kg za týden.


Sorria

20. února 2009 v 22:03 | Lenishek :) |  na S
Úvodem...
Sorria je považován za původní plemeno Iberského poloostrova. Je pravděpodobné, že před tisíciletími byli jejich předkové prvními zdomácnělými koňmi na evropském kontinentě. Sorria (a jeho blízký příbuzný garrano) přispěl k vývoji španělského koně, který měl největší vliv na vývoj evropských i amerických plemen koní od 16. století až téměř do dnešních dnů. V tom spočívá nějvětší význam těchto starobylých koníků. Sorria byl samozřejmě také ovlivněn lidskou činností...

Vysvětlení názvu:
Téměř až v současnosti se domovem těchto koníků stalo malé území mezi říčkami Sor a Raia. Obě pramení ve Španělsku a na území Portugalska se spojují v řeku Sorria, podle níž dostal koník jméno.

Původ a historie:
Sorria zřejmě pochází z primitivních koní reprezentovaných tarpanem, ale s určitými náznaky příbuznosti s asijským divokým koněm kertagem. V době, kdy došlo k jejich domestikaci, byli tito koně zřejmě rozšířeni po celé oblasti. Jejich stáda se pravděpodobně soustřeďovala v krajích s dostatkem vody, pastvy a s nejpříhodnějšími klimatickými podmínkami. Rozdíly ve velikosti a typu vznikly jednak vlivem přírodních podmínek a jednak místní převahou významnějších kmenů.

Tyto primitivní iberské poníky snad ovlivnili i koně ze severní Afriky, protože při poklesu mořské hladiny během doby ledové mohl vzniknout mezi Evropou a Afrikou pevninský most. Otázkou zůstává, zda v té době existovali v Africe praví koně. Tito původní koníčci představují genetickou základnu iberských plemen koní - andaluský kůň, lusitano a Alter-real.

Historie Iberského poloostrova zahrnuje nepřetržitý řetěz vpádů a okupací. Kartagiňané, Vandalové a Vizigóni spolu se svými koňmi se drali do země a leckdy i skrze ni dál, a tak se oblast stala mimořádně významnou pro vývoj koňských plemen. Vandalové, kteří v 5. století n.l. měli království v Andalusii, se pustili na výboje do Afriky. Dědictví po nich se ujali Vizigótové, kdysi dobyvatelé Říma, pak jeho spojenci - v 8. století podlehli Maurům, příchozím z Alžíru, Tunisu a Maroka, vyznavačům islámu. Mauři měli rozhodný vliv na osídlení Španělska, a to nejen lidské, ale i koňské. Vpadli v letech 711 a 712 s 25 000 muži a jejich koňmi, převážně berbery, ze severní Afriky do Španělska a jejich vláda tu skončila teprve roku 1212, kdy byli v bitvě u Las Navas de Tolosa poraženi spojenými silami Aragonu, Kastilie, Navarry a Portugalska. Granada, poslední výspa maurské moci, padla až roku 1492. Dodnes se však nesmazatelné stopy kultury maurské říše uchovaly v umění, architektuře, lidu i koních Iberského poloostrova. Stejně jako berbeři se dostali do Španělska i arabští koně čistě pouštního původu. Například Córdobský chalífa choval 2 000 arabských koní ve stájích u řeky Quadalquiviru. Převládající vliv na vývoj iberských koní však neustále mělo probíhající křížení mezi místními plemeny a berbery ze Severní Afriky.

Popis a charakteristika:
Je to právě malý pony sorria, který představuje spojovací článek mezi původním předhistorickým stádem a současnými iberskými plemeny. Ačkoliv sorria byl lidskou rukou značně pozměněn, přece si zachoval mnohé rysy zděděné po dávných předcích. Mnozí z těchto poníků se neobyčejně podobají tarpanovi jak zbarvením, tak i kvalitou srsti. Před pouhými 50 lety byla tato podobnost ještě výraznější. Lopatka byla strmá, hřbet rovný, ohon nízko nasazený na srázné zádi a hlava velká s mírným klabonosem.

Současný sorria je daleko atraktivnější a s výškou 120 - 130 cm je to skutečná miniatura iberského koně, ať už andalusana, nebo lusitana. Stejně jako jeho předkové, i tento koník je neobyčejně odolný vůči horku i chladu a vydrží i při chudičké pastvě na špatných půdách nebo při minimálních dávkách krmení. Může mít nápadné zbarvení typu "jelení šedi", ale typičtější je primitivní plavé zbarvení s tmavou hřívou, nebo špinavě žluté se světlou. Často se u tohoto plemene objevuje tmavý ohon, hříva a nohy, úhoří pruh na hřbetě i zebrování na nohách. Dlouhé uši vysoko posazené na hlavě (jak tomu bývá u primitivních plemen), mají černé špičky. Silný krk je svým utvářením nezaměnitelně španělský. Záď je srázná, ohon nízko nasazen. Krátné nohy nesou hluboký a kompaktní trup.

Využití:
Po staletí byl sorria využíván k výkonu lehčích zemědělských prací. Mechanizace vedla málem ke zkáze plemene, zachránili je pouze Dr. Ruy d´Andrade a jeho syn Fernando. Chovají malé stádo těchto koní v přirozeném životním prostředí a tím podnítili ochranu a další péči o toto originální plemeno.


Sokolský chladnokrevník

20. února 2009 v 22:01 | Lenishek :) |  na S

Původ a historie:
Polský chladnokrevník vytváří několik typů, lišících se podle oblastí i podle účelu, ke kterému jsou určeny. Tvoří pět hlavních regionálních linií: Sztum, Lowicz, Sokólka (Sokolský chladnokrevník), Garwolin a Lidzbark. Sztum vznikla křížením místních koní s ardeny, rýnskými chladnokrevníky, doly a jutlandy. Lowicz je založena na krvi belgiků a ardenů, Sokólka má ardenské předky, ale na její vznik měla vliv i krev bretaňská a dolská. Garwolin má podobný původ, ale ještě s příměsí krve buloňské a Lidzbark se odvozuje od primitivních chladnokrevníků ze západní Evropy a severošvédských koní.

Popis a charakteristika:
Polský chladnokrevník všech typů je tobustní a vitální. Obvykle mívá velkou hlavu, strmou plec, krátký, hluboký trup a krátké nohy se slabým rousem. Většinou jsou to ryzáci, aškoli Sztum bývá také hnědák nebo červený bělouš a Sokólka si odnesla jako dědictví od buloňského koně sklon k bílé barvě. Sztum je nějvětší a nejtěžší typ, pak následuje Lowicz, Sokólka, Garwolin a nejmenší je Lidzbark. Výška se pohybuje dle typu od 152 do 170 cm.

Povaha:
Polský chladnokrevník je trpělivý, přizpůsobivý a ochotný, schopný pracovat v těžkém terénu a v jakémkoliv klimatu.

Využití:
Chov koní má v Polsku dlouhou tradici. Ve druhé světové válce byly použity tísíce polských chladnokrevníků, bohužel mnozí z nich ji nepřežili. V současné době jsou koně všech pěti linií stále hojně používáni v zemědělství, lesnictví i dopravě zboží. Jsou to vynikající pracovní koně a jejich chov je ekonomický. Sokólka je ze všech typů nejaktivnější a má nejlepší chody.


Slezský norik

20. února 2009 v 22:00 | Lenishek :) |  na S

Původ a historie:
Norici jsou považováni za nejčistšího potomka původního divokého koně západního. Jméno Norik získali od římské provincie Noricum, která se rozkládala na území dnešního Rakouska, části Švýcarska a Bavorska. V ČR se rozšířili především na severní Moravě a Slezsku, kde se utvářeli ve specifických přírodních podmínkách cca 120 let na bázi importů originálních norických hřebců rakouské a bavorské provincie. Bylo realizováno převodné křížení na chladnokrevné klisny domácí provenience a cílevědomou plemenitbou a selekcí vznikla postupně populace chladnokrevných koní adaptovaných na místní podmínky, splňující parametry samostatného plemene. Mezi zakladatele takzvaných původních linií slezských noriků patřili: 41 Norbert (nar.1907), 419 Bravo (nar. 1914), 412 Albin Theseus (nar.1920), 324 Dietrich (nar. 1921), Brigant (nar. 1937), 621 Nero Vulkan (nar. 1939), 2526 Höllriegel (nar. 1939), Michl Vulkan VI (nar. 1943), 517 Georg Vulkan VII (nar. 1943) z Rakouska a 12 Pfeilring (nar. 1920), 341, Atlas (nar. 1925), 2568 Klosterjager (nar. 1937), 2262 Gothenscherz (nar. 1940) z Bavorska. V období 1900-1920 působilo ve Slezsku cca 85 norických hřebců. Chovatelé tak získali mohutné, konstitučně tvrdé koně, kteří se uplatnili ve všech hospodářských činnostech. Do roku 1970 byli slezští norici uznáváni jako samostatné plemeno. V období 1970-1990 byli spolu s českomoravským belgickým koněm vedeni jako chladnokrevný kůň. Po roce 1990 doznal chov chladnokrevných koní významných změn. Podle právních norem byli na základě genových analýz chladnokrevníci rozděleni do tří populací (českomoravský belgický kůň - ČMB, norik - N a slezský norik - SN) a pro všechna tato plemena byly vypracovány Řády plemenných knih. Od roku 1996 byla nejkvalitnější část populace koní slezského norika zařazena do genetických zdrojů. Významnou měrou ovlivňoval chov slezského norika šlechtitelský chov v Klokočově (Státní statek Vítkov), který i po privatizaci zůstal nenahraditelnou základnou pro další šlechtění.

Popis a charakteristika:
Slezský norik se vyznačuje středně velkým až velkým obdélníkovým rámcem těla s dobrým osvalením. Hlava je velká, suchá, ušlechtilá, s oválnou očnicí. Krk je vysoko nasazený, střední až dlouhý, klenutý, s často mírně výrazným kohoutkem. Dlouhá a dobře úhlovaná lopatka umožňuje vydatný i prostorný chod. Hrudník je středně hluboký, široký, oválný, středně dlouhý, se středně dlouhou volnější horní linií. Bedra jsou dlouhá, pevná a dobře vázaná. Záď je mohutná, středně široká a dlouhá, oválná, mírně štěpená a svažitá. Fundament je suchý, kostnatý, klouby a šlachy výrazné. Kopyta jsou pevná, pružná a dobře utvářená. Spěnka je krátká až středně dlouhá, pevná a pružná. Chody jsou výrazné a prostorné. Barvou převládá ryzák.

Povaha:
Jde o koně dobře ovladatelného, pracovitého, přiměřeného temperamentu, dobrého charakteru, dobře živitelného a pohyblivého

Vývoj početních stavů slezského norika

Rok
Plemenná klisna
Plemenný hřebec
1996
170
27
1997
134
28
1998
154
20
1999
191
26
2000
209
26
2001
219
26
2002
219
26
2003
175
27



Skyros

20. února 2009 v 21:53 | Lenishek :) |  na S

Úvodem...
V Řecku je jen velmi málo oblastí vhodných pro chov koní. Ve starém Řecku se chovalo několik plemen, avšak neúrodná půda, chudá vegetace a nepříznivé podnebí způsobují, že jsou to vesměs zvířata drobná. V době historika Xenofona (430 - 355 př.n.l.) se staří Řekové museli spokojit s nákupem koní ze sousedních krajin, které pak používali k zušlechtění svých domácích chovů. Zlepšovali tak vlastnosti svých původních menších koní dovozem koní východního typu z daleké Fergany (Uzbekistán), přičemž o zvýšení tělesného rámce se snažili křížením s koňmy skytskými...

Vysvětlení názvu:
Skyros pochází ze stejnojmenného ostrova v Egejském moři.

Původ a historie:
Přestože se nezachovaly žádné zprávy o tom, jak se koně na ostrov Skyros dostali, žijí zde již od nejstarších dob. Kdysi pobíhali tito poníci dokonce divoce v horách a byli chytáni a využíváni k výmlatu obilí. Chudá půda a horké podnebí sice zajišťují schopnost přežití i při nejchudší píci, ale podmiňují exteriérové vady. Nyní se však chovatelské organizace snaží o zlepšení vlastností všech typů řeckých koní.

Popis a charakteristika:
Stavba těla skyra odpovídá spíše velkému koni než poníkovi a připomíná zvířata vyobrazená na reliéfech a sochách z antického Řecka. Zdá se, že tady existuje vztah ke starým thesalským koním. Hlava současného skyra je jemnější, než bývala dříve. Typická pro ni je značná šířka čela a vzdálenost mezi očima. Trup je kompaktní, dobrá je zejména přední část těla. Lopatka je strmá, záď slabší, obyčejně se objevuje i "kravský postoj". Skyros má často úhoří pruh na hřbetě a zebrování na nohách, pozůstatky po divokých předcích. Kopyta mají být černá, jak to vyžaduje chovatelská organizace. Běžná výška je 112 cm, ale koně chovaní v dobrých podmínkách mohou být i vyšší (122 cm).

Využití:
Skyros je proslulý dobrou povahou a skokanskými schopnostmi. Jeho dalšími přednostmi jsou životnost, odolnost a schopnost nosit těžká břemena. Skyrové se využívají například i při orbě vyčerpané ostrovní půdy.


Skotský horský pony

20. února 2009 v 21:52 | Lenishek :) |  na S

Úvodem...
Skotský horský pony, neboli Highlandský pony se vyvinul v důsledku početných vzdálených křížení, ale původ má velmi starobylý. Po době ledové žili ve Skotsku a na skotských ostrovech poníci a dnešní pony záhadně připomíná zvířata zobrazená před 15 000 - 20 000 lety na stěnách jeskyní v Lascaux ve Francii...

Původ a historie:
Archeologické nálezy prozrazují, že v době bronzové se koně dováželi ze Skandinávie a později i z Islandu. Kolem roku 1535 se velikost a kvalita plemene zlepšila díky francouzským koním. Francouzský král Ludvík XII. daroval koně skotskému králi Jamesovi V. Tyto koně peršeronského typu používali na vylepšení domácích koní, stejně jako v 17. a 18. století koně španělské. Ty si dovezl náčelník z Clanranaldu, aby zlepšil uitské poníky.

V 70. letech 19. století byli na ostrovy dovezeni norfolkští roadsteři typu hackneye a významně ovlivnili hlavně ponye na ostrově Arran. Občas se užívali i daleští a fellští koně.

Příliv orientální krve znamenal největší otřes v historii plemene. Vévoda z Atholu, jehož stádo se stalo základním kamenem plemene, přivezl v 16. století orientální koně a J.H.Moroe-Mackenzie používal syrské a arabské koně (hřebec Syrian) na ostrově Mull při tvorbě slavné linie Calgary. Mecneilové z Barra teké používali arabů a chovali malé, lehké arabům podobné pony.
Popis a charakteristika:

Donedávna byly chovány dva typy těchto ponyů - jeden ostrovní z vnitřních Hebrid a druhý, těžší, na skotské pevnině. Rozdíly mezi těmito typy se však již setřely. Plemeno má výškový limit 147 cm, většina koní však nepřesahuje výšku 142 cm. V 19. století byli zejména ostrovní ponyové přibližně o 10 cm menší. Nynější velikost je následkem přikřížení clydesdala, čímž se měla získat mohutnější zvířata pro lesní práce.

Jen málo plemen má takový rozsah barev jako skotský horský pony. Vyskytují se v plavé barvě, bělouši, hnědáci, vraníci, ryzáci. Většina z nich má úhoří pruhy na hřbetě a někdy i zebrování na nohách. Morelle, první plemeník, který byl zaznamenán v hřebčíně Athol roku 1853, byl strakatý - toto zbarvení dnes není povoleno.

Hlava se širokým čelem je pěkně nesená, oči jsou mírné, nozdry široké. Nosní část hlavy je kratší a tím i vzdálenost očí od úzké tlamy. Krk je silný, klenutý, nikdy ne krátký a je elegantní. Plece jsou šikmé, tělo kompaktní se širokým hrudníkem a vyklenutými žebry. Záď je silná, stehna a bérce dobře osvalené. Nohy jsou krátké se silnými holeněmi, plochými, pevnými kostmi. Kopyta jsou zdravá a tvrdá. Hedvábná hříva končí výraznou kšticí nad čelem. Ocas je dlouhý a také hedvábný, obyčejně vysoko nasazený.

Povaha:
Highlandský pony vyniká milou povahou, je ochotný pracovat, dobrosrdečný a příchylný k lidem. Ideální společník pro rodiny s dětmi.

Využití:
Na zemědělských usedlostech sloužil highland k tahu, jako soumar, a také se na něm jezdilo. V různých obdobích nosil člověka do války, sháněl pastevcům ovce, pracoval v zápřeži, stahoval dřevo. Snadno se choval, byl silný, zdravý a měl pevné chody. V horách poníci chodili pod sedlem, ale také nosili koše na zvěřinu, někdy vážící až 114 kg. Toto použití svědčí o jejich dobrém pracovním charakteru, neboť jen málo koní je ochotno nosit mrtvá těla zvířat. Moderní highland je ideální rodinný pony. Ačkoliv není rychlý, bezpečně a rád skáče. Pro svou velikost a učenlivost je také populární cestovní pony na výlety. Čistokrevné highlandy lze vidět v řadě sportovních odvětví, včetně zápřeže a drezury. Zkřížením s plnokrevníkem vznikne vynikající hunter a nejeden kůň úspěšný v military měl v žilách krev tohoto plemene.


Shaleský kůň

20. února 2009 v 21:51 | Lenishek :) |  na S
Původ a historie:
Shaleský kůň není uznané plemeno. Dokonce ani v Anglii, zemi jeho původu, není zaznamenán oficiální standard plemene. Nicméně pokud jde o rodokmen a čistotu původu, předstihuje nejedno uznávané plemeno a určitě by si oficiální ustanovení vlastního plemene zasloužil. Například kůň na obrázku, Finmere Grey Shales, se odvozuje od jednoho z nejslavnějších koní historie, Darleye Arabiana.

Shalesové jsou přímí potomci a moderní obdoba norfolkských klusáků, neboli cestovních koní. Norfolkský roadster byl pýchou Anglie 19. století a jeho krev měla svou průraznou dědičností vliv na plemena evropská i americká. Představuje nepřehlédnutelný prvek ve vývoji většiny teplokrevných plemen, stejně jako mnoha těžkých evropských koní. Zde jsou také kořeny amerického klusáka.

Zakládajícím hřebcem amerického klusáka byl v 18. století plnokrevný hřebec Messenger, potomek Blazeho. Blaze byl otcem Original Shalese, zakladatele dynastie norfolkských klusáků. Právě od něj se odvozují moderní shalesi a také hackneyové.

Cestovní klusák pocházel ze stejných zdrojů východní krve jako dostihoví plnokrevníci a v některých letech na rozhraní 17. a 18. století vývoj roadstera probíhal paralelně s vývojem plnokrevníka. Postupně pak narůstaly rozdíly podle společenských struktur, z nichž vycházeli. Plnokrevník je výsledkem zájmu velkých pozemkových vlastníků o dostihy a lov. Klusák byl užitkovým koněm vytvořeným převážně venkovským společenstvím, aby splňoval jejich nároky na cestovního koně, na kterém lze jezdit i ho zapřahat do lehkých kočárů či vozíků. Pro tyto účely byl klus ideálním chodem.

Od 19. století se tito velcí koně užívali mnohem víc pod sedlem než k jiným účelům. Jejich majitelé byli neobyčejně hrdí na obratnost a sílu svých koní, a proto s potěšením připravovali soutěže, z nichž některé vedly skutečně k neobvyklým rekordům. Pozoruhodné se zdají především dnes, kdy se nepovažuje za maličkost ujet na koni 100 i více kilometrů za den. Tito staří klusáci dokázali na takovou vzdálenost nést těžkého muže rychlostí 25 až 27 km za hodinu, a to po cestách, které nebyly zrovna v nejlepším stavu. Silnice se začaly udržovat až tehdy, když se začal klást důraz na potahy. Roadsteři však po mnoho let vynikali v obou úlohách.

Teprve když se dokonale vžil hackney, potomek norfolkského klusáka, používaný hlavně v tahu, začali někteří chovatelé, například lord Ashtown z Irska, chránit už před rokem 1941 "starý typ jezdeckého koně", a to v hřebčíně Woodlawn u Corku. Důvodem byl fakt, že rodina Monsonů z Walpole St. Peter v cambridžském hrabství začala chovat převážně bílé lovecké koně na základě hackneye. Chov kvetl zhruba do 2. světové války. Monsonští koně tohoto kmene, jako např. Monson Cadet a Monson´s Walpole Shales, se silně projevují v rodokmenu hřebce na obrázku, Finmere Grey Shalese.

Moderní shalese chovala od roku 1922 rodina Colquhounů. Tehdy matka nynějšího chovatele, Elisabeth Colquhounová, koupila dvouletého hřebečka Findon Grey Shalese z Devonu. Findon Grey Shalese choval spolu s Black Shalesem po několik let chovatel Charles Monson v královském hřebčíně Duchy of Cornwall Tor. Hřebeček jménem Royal Shales byl chován princem z Walesu, pozdějším vévodou z Windsoru. Vnučka Royal Shalese z Katinky, jejíž otcovská linie sahá až k plnokrevníkovi Tetrarchovi, byla klisnička pojmenovaná Silver. V roce 1950 se Silver narodil hřebeček Silver Shales po plemeníkovi Red Shales. Byl vnukem Finmers Grey Shalese.

Popis a charakteristika:
Hlavním znakem shaleského plemene je mnohostrannost. Například Silver Shales sloužil úspěšně jako lovecký kůň, v zápřeži i jako vrcholový pólo pony. Tito koně měří kolem 152 cm a užívají se podle staré tradice k jízdě i k zápřeži. Díky obrovské životnosti svých předků jsou to tvrdí koně a mají mimořádně dobrou povahu. Drží záviděníhodný rekord v produkci soutěžních zvířat. Kříženci se chovají vzácně.

Shaleský kůň má inteligentní, působivou hlavu. Dominují jí velké, ušlechtíké oči a široké nozdry. Krk je středně dlouhý a půvabně klenutý s dokonalým zavěšením hlavy. Lopatka má správný sklon, hrudník je velmi hluboký. Na mírně skloněné zádi vyniká délka od kyčelního hrbolu k hleznu a vynikající osvalení bérce. Hlezenní kloub je čistý a velký. Klouby jsou vesměs ploché, správně utvářené, holeně jsou krátné s vynikající strukturou kosti.


Severošvédský kůň

20. února 2009 v 21:50 | Lenishek :) |  na S
Původ a historie:
Severošvédský kůň je relativně mladé plemeno, jehož plemená kniha byla založena teprve roku 1909. Je přibuzný s plemenem Dole Gudbrandsdal, oba dva se vyvinuli ze starobylých místních koní v oblasti. Proběhlo přilití krve fríského koně, oldenburského koně, stejně tak jako příležitostná křížení těžkých evropských plemen. Od roku 1903 existují velmi přísná pravidla pro chov severošvédského koně, která mají za snahu udržet původní typ tohoto jedinečného plemene. Hlavní zásluhu na tomto měli hřebčín v Jamtlandu, který je není jedním z hlavním hřebčínů chovajících severošvédkého koně v zemi.

Popis a charakteristika:
Nejpozoruhodnější věcí na severošvédských koní je jejich nepopsatelná síla, schopnost tahu a vytrvalost, když to vše srovnáme s relativně malým vzrůstem. Nejsou to tažní koně v pravém slova smyslu, jako třeba clydesdale nebo percheron, ale ideálně se hodí k lesní práci, pro kterou se hlavně chovají. Zajímavé je, že právě severošvédský kůň je jedným ze světově nejtvrději testovaných plemen, a to v mnoha různých situacích, ve kterých se hodnotí nejen síla, ale i vyrovananost temperamentu právě v takovýchto zátěžových situacích.

Existují dva typy severošvédského koně, a to tažný kůň a tzv. severošvédský klusák, který je o poznání lehčí. Plemeno se vyznačuje dlouhou životností a bývá velmi málo nemocné. Hlava je trochu typu ponyho, krk je kratší, ale dobře osvalený. Kohoutek je kratší, ale rovněž osvalený. Hřbet je delší, plec dobře utvářená a umožňuje prostorný chod. Nohy jsou kratší a pevné s menším rousem. Vyskytují se všechny barvy, převládají hnědáci a často se vyskytuje mléčná tlama. Výška je kolem 153 cm.

Povaha:
Povaha je vynikající.

Využití a sport:
Severošvédský kůň se využívá pro práci v lese a na farmách ve Švédsku a pro tuto práci se osvědčují mnohem lépe než technika.


Schwarzwaldský kůň

20. února 2009 v 21:49 | Lenishek :) |  na S
Ch. Slawik,www.slawik.com

Původ a historie:
Splynutím noriků s původními pracovními koňmi v oblasti Schwarzwaldu (Německo) byl vyšlechtěn zvláštní typ koně. Chová se též v Marbachu ve Württembersku.

Popis a charakteristika:
Schwarzwaldský kůň je chladnokrevník menšího rámce, měří 145 - 150 cm, je mohutný a velmi pohyblivý, většinou tmavý ryzák s bílou hřívou.

Využití
Používá se především v lese.

Ch. Slawik,www.slawik.com