Leden 2009

Irský hunter

31. ledna 2009 v 21:23 | Lenishek :) |  na I

Původ a historie:
Pochází z Irska. Irský hunter vznikl křížením Irish draft horse a anglického plnokrevníka.Zatímco byl dříve hlavně žádán v Anglii, dnes je požadovaný mezinárodně.

Popis a charakteristika:
Má dobře rostlou hlavu s rovným nebo mírně vypouklým profilem, velké a výrazné oči, dlouhé pěkně tvarované uši, které směřují dopředu. Krk je dlouhý a svalnatý, kohoutek výrazný a dlouhý. Hrudník má hluboký, záda krátké. Nohy jsou svalnaté, klouby čisté a dobře rozpoznatelné šlachy. Výška se pohybuje v rozmezí od 16 do 17,1 hh (?). Můžeme ho nálezt ve všech zbarveních kromě grošovaného a strakatého.

Irský hunter je inteligentní a odvážný. Dobře chodí v terénu a je známý pro svou vytrvalost ve cvalu.

Využití:
Je chován pro lov. Dobře chodí ve všech druzích terénu. Irský hunter je oblíbený pro parkury.


Italský tažný kůň

31. ledna 2009 v 20:56 | Lenishek :) |  na I

Úvodem...
Italský tažný kůň je také někdy nazýván italským zemědělským koněm a je to nejoblíbenější tažné plemeno v Itálii. Pravděpodobně celá třetina hřebců držených v hřebčincích patří právě k tomuto plemeni. Chová se v severní a střední Itálii a hlavně v okolí Benátek. Jeho budoucnost však není zajištěna, protože zájem o mechanizaci stále stoupá. Proto někteří moderní chovatelé tváří v tvář požadavkům dravého masného trhu soustřeďují chov na hmotnost a výtěžnost a nevšímají si možností zlepšit drobné exteriérové nedostatky a podporují jen chov na maso.

Původ a historie:
Předky italského tažného koně byli místní koně původního chovu, blízcí aveliňcům. Aveliňský kůň hrál jistou roli při vzniku tohoto plemene, protože obě plemena mají spoustu společných znaků.

Během 19. století a začátkem 20. století se italští chovatelé pokusili zlepšit jejich poměrně malé místní koně dovozem mohutných belgických nebo brabantských chladnokrevníků. Ovšem tito koně, vychovaní pro obdělávání těžkých půd své domoviny, nebyli vhodní pro lehký, všestranný tah požadovaný italskými zemědělci. Rovněž jejich potomstvo, mnohem silnější než místní plemena, bylo příliš těžké a příliš pomalé pro požadované výkony.

Aby tuto situaci napravili, dovezli Italové všestranného peršerona a ještě pohyblivějšího buloňského koně, který měl zaslouženou pověst rychlého koně. Obě tato plemena skutečně zlepšila místní stádo, jejich potomci byli lehčí a pohyblivější. Stále to však ještě nebyl požadovaný typ. Konečně došlo na velmi hbitého, živého bretona, koně s výborným fundamentem, který zdědil mnoho z rychlé klusácké akce norfolských roadsterů, jejichž krev se ve velké míře dostala do chovu v 19. století.

Breton křížený s běžnými italskými klisnami dával ideální koně pro potřeby malých hospodářství. Byl menší než kříženci belgiků, ale dostatečně silný, měl dobrý charakter a byl velmi učenlivý. Byl odolný a nenáročný, ale hlavně byl rychlejší, a proto ho italští sedláci jako tažné zvíře víc oceňovali.

Díky svému rychlému klusu dostal oficiální název tiro pesante rapido - rychlý těžký tahoun. Jiným rysem, který italští chovatelé uvítali, byla jeho ranost, přednost, která se oceňuje stejně tak u zvířat chovaných na maso jako u koní pracovních.

Popis a charakteristika:
Až na sklon k těsnému kopytu a strmé spěnce je italský tahoun pěkný kůň. V kohoutku měří 152 - 163 cm a jeho celkový rámec je v zásadě podobný jako u aveliňce a zpravidla mívá i velmi podobné zbarvení. Převládají přitažliví játroví ryzáci s hřívou a ohonem jako len, ačkoliv se objevují i normální ryzáci nebo bělouši se smíšenou srstí.

Na rozdíl od aveliňského koně nebo bretona si italský těžký kůň uchoval na spěnkách a holeních hrubé rousy. Plemeno získalo řadu dobrých anatomických znaků po bretonovi, například celkový kompaktní rámec.

Italský tažný kůň má poměrně malou, překvapivě ušlechtilou, dlouhou hlavu se středně dlouhýma pohyblivýma ušima a živým výrazem. Krátký silný krk má mohutný hřeben a je široce nasazený. Podobně jako bretaňský kůň, má i italský tahoun mimořádně hluboký hrudník a mohutná plece. Nohy jsou posazeny široce od sebe. Určitá hrubost je zjevná, je to dědictví po nevýrazných, hůře stavěných italských klisnách. Kohoutek je téměr neznatelný. Trup je robustní, hřbet plochý a krátký, bedra a záď jsou silné. Záď je dobře stavěná, zaoblená a mohutná, ohon nesený výše, než bychom předpokládali. Kůň je výrazně přestavěný. U plemene se sice projevuje tendence k delším holením a menšímu obvodu, než by se žádalo, ale jinak jsou končetiny, hlavně zadní nohy, vyhovující. Nohy jsou dostatečně osvalené, ale klouby jsou spíš zaoblené, což je další znak špatného základního materiálu. Kopyta nepatří k nejlepším znakům, bývají hranatá a úzká. Ocasní žíně se zastřihují, ale ocas se nekupíruje jako u bretona. Chod italského chladnokrevníka je rychlý a vydatný, krok dlouhý, klus energický. Nejvíce se u těchto koní oceňuje právě rychlost.

Povaha:
Tento chladnokrevník je ochotný, pracovitý a učenlivý a má velmi klidnou povahu.

Využití:
Italský tahoun se osvědčil především v zemědělství a v místní dopravě. Mechanizace ho bohužel vytlačila z mnoha oblastí, kde se jeho chov úspěšně rozvíjel. Protože toto plemeno rychle roste, chová se bohužel stále více pro maso. Přitom je tento všestranný kůň i pohybem a zbarvením velmi působivý.


Irský tažný kůň

31. ledna 2009 v 20:54 | Lenishek :) |  na I

Úvodem...
Irský tažný kůň, základ slavného irského huntera, je odvozen od velkých koní francouzského a flanderského původu, kteří byli do Anglie dovezeni po anglo-normandské invazi v roce 1172. Tyto silné klisny se křížily a byly zušlechťovány dovezenými orientálními a andaluskými hřebci. Tak asi vznikli tažní koně, používaní na malých irských farmách jak v zápřeži, tak pod sedlem...

Původ a historie:
V roce 1850 byl irský tažný kůň popsán jako nízké zvíře, měřící nejvýše 157 - 160 cm v kohoutku, kostnaté, na krátkých, silných a čistých nohou. Hřbet měl krátký a bedra silná, ale záď byla srázná, dokonce s převahou střechovitého tvaru. Koně měli obvykle strmou plec, ale krk byl silný a hlava malá, ne hrubá. Akce při tomto sklonu plecí byla přímá, stejnoměrná a nenápadná. Tato zvířata dokázala klusat v postroji i cválat nebo drobně klusat pod sedlem. Snad i dobře skákala. Irská záliba v lovu vedla ke zlepšování kvality těchto koní, protože se mohl rozvíjet jejich vrozený talent pro překonávání i těch nejkrkolomnějších překážek. Bohaté vápencové pastviny v mírném, vlhkém klimatu, který prodlužoval vegetační období, vytvářely podmínky pro rozvoj kostry, velikosti a mohutnosti těla, kdežto příliv krve plnokrevníka zlepšil odraz a zvýšil rychlost, aniž by však utrpěly zděděné schopnosti honebního koně.

Po katastrofálním hladu v roce 1847 poklesl počet irských koní, a tak došlo k pokusům zlepšit zbývající trosky stáda přikřížením shirských a clydesdalských koní. To ovšem nebylo úspěšné a typ plemene se ještě zhoršil. Clydesdale podstatně snížil kvalitu dolní části končetin od karpálních a hlezenních kloubů. Odstranění této vady si vyžádalo dlouhý čas. V roce 1897 si Thomas Meleady trpce stěžoval na působení "skotských koní" na irské stádo. Prohlásil, že to jsou "koně s těžkýma nohama, kteří se hned unaví", a že clydesdalové zničili chovy ponyů v Co Mayo, Wicklow a ve Wesfordu.

Plemeno se začalo rychle zlepšovat díky subvencování hřebců v roce 1904. Irsko, na rozdíl od Anglie, vždy považovalo koně za své národní jmění a trvale podporovalo jejich chov i obchod s nimi. V roce 1917 byla založena plemenná kniha (Book for Horses of the Irish Draught Type), v níž bylo zapsáno 375 klisen a 44 hřebců. Do druhé světové války se dobře rozvíjel i obchod s tahouny krytých vozů, armádními remontami, pracovními koňmi i polokrevnými huntery. Válka však všechno nevyhnutelně přerušila a nastal úpadek, ale brzy došlo k oživení.

Irish Draught Society vznikla v roce 1976 a v roce 1979 se vytvořila Irish Draught Horse Society i ve Velké Británii, která se rychle stala jednou z nejprogresivnějších britských společností, zabývajících se koňmi. Ve vypracovaném šlechtitelském programu byl konkretizován hodnotící systém k výběru koní vhodných k registraci. Tento program měl pozoruhodný vliv na chov hunterů. Jestliže se používají místní klisny, třeba nedostatečné velikosti, vliv špičkového hřebce tento nedostatek překryje. Naopak při použití plnokrevných klisen, hřebec irského tažného koně vyrovná nedostatek kostry, hmoty, formátu a skokanské schopnosti potomků jsou pak velmi dobré.

Popis a charakteristika:
Výška se pohybuje mezi 160 a 172 cm, především hřebci bývají velmi vysocí. Hlava je vzledem k mohutnosti těla malá, inteligentní, s bystrým pohledem. Oči jsou velké a výraz mírný - takový, jaký má mít poctivě pracující kůň. Krk je delší, klenutý, široce nasazený. Kohnoutek je znatelný, hřbetní linie je pevná s dobrou vazbou se zádí. Poloha kohoutku je zvláštní a dodává správný sklon i tvar mohutné pleci. U irského tažného koně se především spojuje mohutnost s kvalitou. Někdy může být hřbet trochu delší a ve většině případů se stavba těla vyznačuje nádhernou sílou. Záď se od kříže k ohonu úměrně strmě svažuje. Ohon je poměrně nízko nasazen, ale v pohybu ho kůň nese vysoko. Trup je hluboký, hrudní koš má oválný průřez. Hrudník je hluboký. Nohy jsou masivní a mají jen nepatrné rousy. Kosti jsou úměrně silné a pevné, klouby dobře tvarované, velké, znatelné a suché. Zadní nohy jsou mohutné se silně osvalenými bérci a velkými hlezenními klouby. Prozrazují skokanské schopnosti. Přední nohy jsou správně umístněné, takže umožňují delší krok. Srst je jemná, plemeno se vyskytuje ve všech základních barvách. Chody jsou vyrovnané a vyvážené, ne přehnané, ale živé a prostorné.

Povaha:
Irští tažní koně a jejich potomci jsou ovladatelní, ochotní, odvážní, mají vyrovnaný temperament a jen zřídkakdy jsou nemocní.

Využití:
Hlavním úkolem těchto koní byla práce na poli, ale sloužili i k jízdě, zvláště při honech. Naučili se skvěle skákat a překonávat překážky. Většina hřebců, kteří jsou registrováni v Britské společnosti chovatelů irských tažných koní, se pravidelné zúčastňuje honů na lišku a skokových soutěží. Irský tažný kůň je velmi výkonný v závodech mezinárodní úrovně a má vrozený talent pro skoky v terénu, a tím tedy i k překonávání překážek v cross-country.

Od druhé světové války celá řada vynikajících světových skokanů pocházela právě z tohoto plemene a velké procento bylo po registrovaných hřebcích irského tažného koně. Mezi nejznámější jména patří King of Dimanonds, irský tažný kůň, který zplodil mnoho známých koní včetně Special Envoye, který skákal s velkým úspěchem za Brazílii nejprve s jezdcem Nelsonem Pessoou a poté s jeho synem Rodrigem a Mill Pearl v sedle s americkým olympijským vítězem Joe Fargisem


Indický polokrevník

31. ledna 2009 v 20:52 | Lenishek :) |  na I
Úvodem...
Chov polokrevníků je na indickém subkontinentě dobře zajištěn. Produkují je zejména hřebčíny indické armády, které odpovídají za doplňování jezdeckých koní pro jednotky jezdectva a často také pro oddíly jízdní policie. Polokrevníci se však také chovají v soukromých zařízeních a mnohdy se prodávají na různých koňských trzích hlavně v severní a západní Indii. Někteří jedinci z indických hřebčínů se úspěšně prodávají i do zahraničí, například do Spojených arabských emirátů a jiných států Perského zálivu.

Původ a historie:
V 19. století použilo indické jezdectvo poprvé koně s převažujícím typem araba a později pak většího australského walera, který byl ve světě všeobecně považován za nejlepšího jezdeckého koně. Do současné doby se zachovalo jen pramálo stop po arabském koni, ačkoliv kdysi, v letech bezprostředně následujících po první světové válce, se na indických dostihových drahách objevovali hlavně arabští koně. Pro araby se pořádaly dostihy zvláště v západní Indii, v Bombaji, Púně a Bengálúru. Podobně také na dlouhou dobu zmizeli dovezení australští koně. Při nedostatku domácích plemen, ohlédneme-li od kathiawari a jeho souseda marwari, musela proto indie zaměřit své chovatelské plány na dovezené koně, především na anglického plnokrevníka.

Plnokrevníci se dokáží přizpůsobit indickému podnebí mnohem snáze než jiná teplokrevná plemena. Připouštěni na pečlivě vybrané místní klisny produkují vojenské jezdecké koně velmi dobře přizpůsobené místním podmínkám. Příkladem může být hřebec Thomas Jefferson, dovezený z Velké Británie, jenž po řadu let úspěšně působil v Bubugarhu a Saharanpuru. Po rozdělení subkontinentu mezi Indii a Pákistán v roce 1947 získala Indie osm britských a čtyři francouzské plnokrevníky. Tito koně se stali základem budoucích chovů.

Brzy byly vypracovány chovné programy amrádních hřebčínů, které byly zaměřeny na produkci mul, jezdeckých koní a vysoce výkonných sportovních koní. Do chovů se zařadily i některé ušlechtilé klisny polského chovu, a to mazurského a malopolského. Jsou to vynikající jezdečtí koně s typicky "polským charakterem", výborně utvářenými plecmi a velmi dobrým fundamentem. Mnozí z nich mají vysoký podíl krve plnokrevníků nebo arabů.

Svou úlohu tu mají také argentinské klisny, stejně jako pohybliví francouzští bretoni, kteří slouží k produkci mul. Svého času však byly bretonské klisny v saharanpurském hřebčíně připouštěny starým angloarabským hřebcem Mystere, který míval vynikající potomstvo, a tak se podařilo získat vynikající statné tažné koně. Také haflingové se měli podílet na produkci mul, ale nebyli schopni se přiměřeně přizpůsobit podnebí.

Vysoký standard koní odchovávaných armádními hřebčíny je mimo jiné jistě i výsledkem řízení hřebčínů na vysoké odborné úrovni. V Saharanpuru jsou například mladí koně odchováváni volně, jsou dobře krmeni a do výcviku se zařazují až jako čtyřletí. Tréninkové období pak trvá devět měsíců. Koně jsou v tomto období měsíčně hodnoceni.

Indická armáda má ještě dnes značný počet jezdeckých jednotek, a také policie má ve všech městech a velkoměstech jízdní oddíly, stejně jako v některých vzdálených, řídce osídlených oblastech. Pro tyto účely se znamenitě hodí odchovy armádních hřebčínů, ale značné procento koní se dostává také do civilních jezdeckých klubů ve městech. Postupně se také Indie a její jezdci zúčastňují jezdeckých sportovních soutěží doma i v zahraničí. Startují na nich polokrevníci, z nichž někteří jsou vysoko v krvi.

Popis a charakteristika:
Indie není právě ideální zemí pro chov a výcvik koní. Stáda zde neustále ohrožuje nepříznivé podnebí, nedostatek stopových prvků v půdě, chudá potrava a podobné problémy. Přesto indický polokrevník je velmi dobrý kůň a ačkoli se někteří jedinci odchylují od standardu, mnozí jsou skutečně výborní.

Indický polokrevník je zvíře střední velikosti, tvrdé a přizpůsobivé. Má vyhovující fundament a kopyta výborně snášejí soustavnou práci na tvrdém půdním podkladě. Navíc je skromný a vytrvalý.

Indický polokrevník je vysoký cca 157 cm. Hlava je přiměřená, výraz je normální. Náznak zakřivení uší připomíná kathiawari. Záď je srázná, ale hřbet a kohoutek jsou nesporně výborně utvářené. Krk je dobře tvarován a úměrně nasazen. Plece jsou dosti strmé, hrudník nemá dostatečnou hloubku. Nohy jsou méně kostnané, suché.

Využití:
Indický polokrevník je využíván armádou, policií i jako jezdecký kůň pro veřejnost.


Holandský teplokrevník

31. ledna 2009 v 20:37 | Lenishek :) |  na H

Úvodem...
Pokud hledáme působivou historku o úspěšném evropském soutěžním koni, pak je skvělým příkladem právě holandský teplokrevník. Kůň, který v krátké době dosáhl mezinárodní reputace. V zásadě je holandský teplokrevník dokladem toho, jak lze plemeno zlepšit šlechtěním a selekcí natolik, že splňuje zcela nové výkonnostní požadavky současného jezdeckého sportu. Úspěch tohoto koně může sloužit i jako první příklad toho, jakých výsledků lze dosáhnout promyšleným chovatelským programem a obchodní prozíravostí.

Původ a historie:
Použitím gelderlandera a groningena, z nichž jeden vyniká dobrým předkem a druhý má zase neobyčejně silnou záď, dokázali holandští chovatelé vytvořit dobrý celek. Výsledné potomstvo pak bylo ještě zušlechtěno podle klasického receptu chovatelů teplokrevníků všudypřítomným plnokrevníkem. Mnoho z plnokrevných hřebců použitých v chovu holandského teplokrevníka pocházelo z nejlepších dostihových linií, což se ukázalo velmi prospěšné. Díky využití plnokrevníka získali chovatelé koně s lepší, přiměřeně šikmnou lopatkou a tedy i s plošším, delším a lehkým chodem. Plnokrevník dodal také trochu délky krátkému, silnému krku, zděděnému po holandských předcích, zkrátil příliš dlouhý hřbet typický pro kočárové koně, dal jiný tvar zádi a vytvořil mnohem kompaktnější rámec. Navíc vlivem plnokrevníka získal holandský kůň lepší akceleraci a spíd, zlepšila se jeho psychika a odvaha. Aby si tento kůň udržel typické dobré vlastnosti teplokrevníka, čas od času se do chovu zařazovali oldenburští, trakénští a hannoverští koně. Tímto způsobem se upevnily některé exteriérové znaky a stabilizoval se charakter odstraněním kumulace přeexponovaného temperamentu, který do chovu vnesl právě plnokrevník.

Jedním z nejdůležitejších hřebců v chovu holandského teplokrevníka byl trakén Marco Polo (1965 - 1976). Byl po plnokrevném Poetovi, a přestože byl menšího vzrůstu, zplodil celou řadu vynikajících skokanů. Patřil k nim Marius, který dosáhl mezinárodních úspěchů v sedle s Angličankou Caroline Bradleyovou. V Británii Marius spojil svoji sportovní dráhu s povinností plemeníka a stal se otcem Miltona, nejúspěšnějšího skokana světa.

Na chov koní v Holandsku, kde se koně považují za hospodářská zvířata a jejich majitelé je podle toho využívají, přísně dohlíží státem podporovaný Chovatelský svaz holandského teplokrevníka. Tato organizace provádí přísný výběr chovných zvířat při využívání zkoušek výkonnosti. Hřebci, všichni v soukromém držení, jsou pro chov licentováni po absolvování zkoušek výkonnosti. Každoročně se připouští na 14000 klisen. I u těch se doporučuje absolvování výkonnostních zkoušek, podstatně jednodušších než u hřebců. Chovná hodnota hřebců i klisen se posuzuje i podle výkonnosti jejich potomstva.

Popis a charakteristika:
Holandský teplokrevník je atletický kůň s dobrou tělesnou stavbou pro jezdectví s prostorným, pružným chodem. Dobré nohy a kopyta jsou důležité vynikající znaky tohoto teplokrevníka. Je vysoký v průměru kolem 165 cm. Hlava se podobá hlavě plnokrevníka, i když jsou na ní patrny hrubší znaky, dědictví po gelderlandovi. Žuchvy nejsou masité, výraz očí je inteligentní. Krk je lehký, středně dlouhý a pěkně harmonuje se silnou plecí. Kohoutek je přiměřeně výrazný. Trup je hluboký, žebra dobře klenutá. Hřbet někdy bývá poněkud delší - dědictví po gelderlandovi. Záď je mohutně osvalená a hlezenní klouby jsou dobře utvářené, nejsou lymfatické. Záď si uchovala sílu, i když pozbyla neohrabané mohutnosti groningena. Přední nohy jsou velmi dobře osvalené, plece jsou silné, přiměřeně šikmé, postoje jsou většinou korektní. Nohy jsou celkově zdravé a silné s plochými klouby a krátkým záprstím. Spěnky jso delší, kopyta jsou zdravá a vynikající. Co do barvy, povoleny jsou všechny základní barvy, avšak převažují hnědáci a tmaví hnědáci.

Povaha:
Holandský teplokrevník má klidný temperament a jen zřídka se objevují charakterové poruchy.

Využití a sport:
Plemeno vyniká skokanskými schopnostmi (Milton). Má také dobrou pověst na drezurním obdélníku. Většinu vynikajících výsledků zde dosáhlo toto plemeno s britskou jezdkyní Jennie Loriston-Clarkeovou, která na světovém šampionátu získala bronzovou medaili s hřebcem Dutch Courage (Holandská odvaha), kterého pak uplatnila ve svém Newforestském hřebčíně. Jako mnoho teplokrevníků tak i holandští koně se méně hodí ke crossu a terénním zkouškám, ale tento nedostatek se dá odstranit přílivem krve anglického plnokrevníka.


Holandský chladnokrevník

31. ledna 2009 v 20:35 | Lenishek :) |  na H
Původ a historie:
Toto poměrně mladé plemeno vzniklo křížením koní brabantských s místními holandskými koňmi a s příležitostným přílivem krve koně ardenského. Oficiálně bylo uznáno v roce 1914, kdy vznikla Společnost pro chov holandského chladnokrevníka. V době prvního vydání plemenné knihy v roce 1924 byl upřesněn standard. Nejlepší jedinci jsou předtím, než se zařadí do chovu, podrobeni zkouškám, při kterých se sladuje jejich tělesná stavba, pracovní výkon, plodnost a shoda se standardem.

Popis a charakteristika:
Holandský chladnokrevník je mohutný a silný kůň. Jeho hlava má rovný profil a živý výraz. Silný a krátký krk nasedá na pozoruhodně široký hrudník. Má svalnatá bedra a záď, svažující se k ocasu, který se buď kupíruje, nebo vyvazuje nahoru. Nohy má krátké a pevné, s bohatým rousem. Ve zbarvení převládají ryzáci, různé odstíny hnědáků, vraníci nebo bělouši. Výška se pohybuje kolem 170 cm.

Povaha:
Povaha tohoto koně je přívětivá, poddajná, podobná svému blízkému příbuznému ardenovi. Je velice vytrvalý, v tahu neuvěřitelně silný. Je houževnatý, a vzhledem k tomu, že dobře využívá potravu, je i ekonomicky nenáročný. Na svou velikost se pohybuje neobyčejně lehce a elegantně. Je dlouhověký a často se dožívá třiceti i více let.

Využití:
Holandského chladnokrevníka je možné často vidět tradičně ozdobeného na přehlídkách a zemědělských výstavách. Ve městech se používá k tahání pivovarských vozů nebo jiných těžkých nákladů, což slouží hlavně reklamním účelům. Je oblíbený také jako masné plemeno.


Hokkaido

31. ledna 2009 v 20:27 | Lenishek :) |  na H

Původ a historie:
Do Japonska se pravděpodobně dostali první koně s lidem, který ve třetím století př. n. l. přišel ze Střední Asie a usadil se na Korejském poloostrově. Jeho mohyly obsahují haniwy, hliněné figurky zobrazující jak lidi, tak koně. V letech 1274 a 1281 se Chubilaj, Čingischánův vnuk, pokusil právě z Koreje o invazi do Japonska. Invazní loďstvo sice zničily bouře, ale mnozí koně mongolského původu se po ztroskotání zachránili na ostrovech a doplnili staré japonské stádo.

Hakkaidó, stejně jako ostatní japonská plemena, není ani početný, ani významný. Hakkaidó, obvykle nazývaný dosanko, přišel patrně ze severní Číny.

Japonci nikdy nebyli vynijakící jezdci, ačkoliv Jošifuru Akijama, ve Francii vychovaný jezdecký důstojník, dosáhl skvělého vítězství nad kozáky v rusko-japonské válce v letech 1904 - 1905. Jiný japonský jezdec, kapitán Niši, získal na Olympijských hrách v roce 1932 zlatou medaili ve skokové soutěži. I v japonské historii měli koně důležitou úlohu.

Ve starověkém Japonsku byli válečníci na koních součástí aristokracie. Ve středověku museli civilní úředníci i důstojníci ovládat jízdu na koni i zbraně. Japonci měli dokonce obdobu evropské rytířské ideje, symbol "trojice - kůň, válečník a květina". Kenrick ve svých Japonských koních (1964) poznamenal, že k základnímu vzdělání samuraje patřilo "jezdecké umění a lukostřelba, šermířské umění a džiu-džitsu", dohromady bujatsu, neboli vojenská umění.

Cestující civilní hodnostáři jezdili na vycpaných dřevěných sedlech podobných soumarským, pokrytých látkami. Takovýto "jezdec" seděl se zkříženýma nohama nebo jeho nohy visely po obou stranách koňského krku. Civilisté jen zřídka ovládali koně uzdou, to bylo vyhrazeno válečníkům, jejich koně vodil pěší sluha. Japonci také znali jezdecké sporty, založené na středoasijských a čínských hrách a po staletí se v japonských cirkusech hlavně předváděla krasojízda na koni.

Na konci 19. století se do Japonska dováželi větší a rychlejší koně a popularitu získalo evropské ježdění. Dnes jezdí mnozí Japonci na plnokrevných koních a zcela přijali evropský styl. Ovšem starobylý sport jabusame, při němž samurajové v trysku střílejí šípy do terče, dosud v rámci šintoistických rituálů přetrvává.

Před rokem 1930 se koně hojmě používali v zemědělství, v dopravě a jako soumaři. Vojenské jezdectvo používalo křížence domorodých koní s dovezenými. Dnes už na farmách pracuje jen málo koní, a to ještě jen v horských oblastech. Na Hokkaidu slouží k tahu saní a až do nynějška je zaměstnávali také v malých uhelných dolech.

Starověcí Japonci, napodubujíce Číňany, obětovali koně k uctění svých bohů. Podle Kenricka (1964) "na venkově bylo od nepaměti zvykem pozorovat koňské hlavy zavěšené nad vchodem do statku. Kůň patřil bohu zemědělství a jeho hlava působila jako kouzlo".

Popis a charakteristika:
Dnes žije v Japonsku asi 2,928 koní tohoto plemene. Většina z nich se volně potuluje na pastvinách ostrova Hokkaidó během celého roku. Jednou ročně se stádo sežene na kotrolu a ošetření. Je to extrémně odvážný a silný koník a dokáže přežít a dokonce se mu i daří ve velmi náročných podmínkách.

Hokkaidó je o něco vyšší než ostatní místní japonská plemena, měří 130 - 135 cm v kohoutku. Hlava je nevýrazná, relativně velká a prozrazuje mongolský základ japonských plemen. Přední část těla je těžká a s přihlédnutím k těžké hlavě nevyvážená, ale nohy jsou stavěné dobře. Jsou lehké a štíhlé s jemnými rousy. Kopyta mají překvapivě pěkný tvar. Pony má nízký a plochý kohoutek na strmé pleci a krátký krk. Hokkaidó se vyskytuje ve všech základních barvách, hodně koní je grošovaných.

Využití:
Tito ponyové se dosud užívají v zemědělství, dopravě i jako soumaři.


Hispanoarab

31. ledna 2009 v 20:26 | Lenishek :) |  na H

Původ a historie:
Hispanoarab je relativně mladé plemeno, jedná se v podstatě o španělského angloaraba, který má více z arabských předků než přiměřený angloarab. Je odvozen od kříženců mezi španělskými araby a anglickými plnokrevníky a někdy se kříží mezi sebou potomstvo těchto kříženců. Vznikl v Estremaduře a v Andalusii.

Popis a charakteristika:
Hispanoarab se příliš neliší od jiných angloarabů, jen se u něj projevuje více arabských znaků. Zbarvením je hnědák, ryzák nebo bělouš, někdy se smíšenou srstí.Je to temperamentní, odvážný a atletický, avšak poslušný a inteligentní kůň. Zejména hlava je silně ovlivněna arabskou krvní. Hispanoarab je jemný, ale dostatečně mohutný. Dobře osvalená záď a muskulaturní bérce jsou pro španělské koně charakteristické. Výška je kolem 160 cm.

Využití a sport:
Hispanoaraba používají pro všechny jezdecké sporty, ale i například pro shánění dobytka, nebo zkoušení mladých býků pro zápasy.


Highlandský pony

31. ledna 2009 v 20:24 | Lenishek :) |  na H

Úvodem...
Skotský horský pony, neboli Highlandský pony se vyvinul v důsledku početných vzdálených křížení, ale původ má velmi starobylý. Po době ledové žili ve Skotsku a na skotských ostrovech poníci a dnešní pony záhadně připomíná zvířata zobrazená před 15 000 - 20 000 lety na stěnách jeskyní v Lascaux ve Francii...

Původ a historie:
Archeologické nálezy prozrazují, že v době bronzové se koně dováželi ze Skandinávie a později i z Islandu. Kolem roku 1535 se velikost a kvalita plemene zlepšila díky francouzským koním. Francouzský král Ludvík XII. daroval koně skotskému králi Jamesovi V. Tyto koně peršeronského typu používali na vylepšení domácích koní, stejně jako v 17. a 18. století koně španělské. Ty si dovezl náčelník z Clanranaldu, aby zlepšil uitské poníky.

V 70. letech 19. století byli na ostrovy dovezeni norfolkští roadsteři typu hackneye a významně ovlivnili hlavně ponye na ostrově Arran. Občas se užívali i daleští a fellští koně.

Příliv orientální krve znamenal největší otřes v historii plemene. Vévoda z Atholu, jehož stádo se stalo základním kamenem plemene, přivezl v 16. století orientální koně a J.H.Moroe-Mackenzie používal syrské a arabské koně (hřebec Syrian) na ostrově Mull při tvorbě slavné linie Calgary. Mecneilové z Barra teké používali arabů a chovali malé, lehké arabům podobné pony.

Popis a charakteristika:
Donedávna byly chovány dva typy těchto ponyů - jeden ostrovní z vnitřních Hebrid a druhý, těžší, na skotské pevnině. Rozdíly mezi těmito typy se však již setřely. Plemeno má výškový limit 147 cm, většina koní však nepřesahuje výšku 142 cm. V 19. století byli zejména ostrovní ponyové přibližně o 10 cm menší. Nynější velikost je následkem přikřížení clydesdala, čímž se měla získat mohutnější zvířata pro lesní práce.

Jen málo plemen má takový rozsah barev jako skotský horský pony. Vyskytují se v plavé barvě, bělouši, hnědáci, vraníci, ryzáci. Většina z nich má úhoří pruhy na hřbetě a někdy i zebrování na nohách. Morelle, první plemeník, který byl zaznamenán v hřebčíně Athol roku 1853, byl strakatý - toto zbarvení dnes není povoleno.

Hlava se širokým čelem je pěkně nesená, oči jsou mírné, nozdry široké. Nosní část hlavy je kratší a tím i vzdálenost očí od úzké tlamy. Krk je silný, klenutý, nikdy ne krátký a je elegantní. Plece jsou šikmé, tělo kompaktní se širokým hrudníkem a vyklenutými žebry. Záď je silná, stehna a bérce dobře osvalené. Nohy jsou krátké se silnými holeněmi, plochými, pevnými kostmi. Kopyta jsou zdravá a tvrdá. Hedvábná hříva končí výraznou kšticí nad čelem. Ocas je dlouhý a také hedvábný, obyčejně vysoko nasazený.

Povaha:
Highlandský pony vyniká milou povahou, je ochotný pracovat, dobrosrdečný a příchylný k lidem. Ideální společník pro rodiny s dětmi.

Využití:
Na zemědělských usedlostech sloužil highland k tahu, jako soumar, a také se na něm jezdilo. V různých obdobích nosil člověka do války, sháněl pastevcům ovce, pracoval v zápřeži, stahoval dřevo. Snadno se choval, byl silný, zdravý a měl pevné chody. V horách poníci chodili pod sedlem, ale také nosili koše na zvěřinu, někdy vážící až 114 kg. Toto použití svědčí o jejich dobrém pracovním charakteru, neboť jen málo koní je ochotno nosit mrtvá těla zvířat. Moderní highland je ideální rodinný pony. Ačkoliv není rychlý, bezpečně a rád skáče. Pro svou velikost a učenlivost je také populární cestovní pony na výlety. Čistokrevné highlandy lze vidět v řadě sportovních odvětví, včetně zápřeže a drezury. Zkřížením s plnokrevníkem vznikne vynikající hunter a nejeden kůň úspěšný v military měl v žilách krev tohoto plemene.


Hesenský teplokrevník

31. ledna 2009 v 20:23 | Lenishek :) |  na H
Původ a historie:
Hřebčinec Dillenburg v Německu byl založen roku 1770 (původně jako dvorní hřebčín). Zajišťoval produkci těžkých teplokrevných hřebců pro zemědělskou potřebu. Podkladem chovu byla krev oldenburských a východofríských těžkých teplokrevníků. Od šedesátých let zajišťuje produkci sportovních koní. Populace domácích klisen byla zušlechťována hannoverskými a vestfálskými hřebci a samozřejmě také hřebci anglického plnokrevníka. Později byli do chovu zařazeni i hřebci holštýnští a oldenburští s cílem dodat chovu více tělesné hmoty.

Popis a charakteristika:
Náročný sportovní kůň s velmi dobrým fundamentem se vyskytuje ve všech základních barvách. Výška se pohybuje mezi 160 - 170 cm


Hackney pony

31. ledna 2009 v 20:21 | Lenishek :) |  na H

Úvodem...
Hackney a jeho příbuzný hackney pony jsou nepochybně nejpůsobivější koně do zápřahu na světě...

Původ a historie:
Hackneyský pony, vytvořený v severní Anglii v 19. století, má mnoho společného s krevními liniemi dnešních hackneyů, ale hlavně je založen na fellských ponících. Pony je zapsán do stejné plemenné knihy jako hackney. Mají společné předky v podobě významných linií norfolských a yorkshirských klusáků. Nicméně hackney pony je skutečný pony, ne pouze malý kůň

Plemeno vyšlechtil v zásadě jediný člověk, Christopher Wilson z Cumbrie. V 80. letech 19. století vytvořil zvláštní typ založený na klusácích křížených s místními fellskými poníky a příležitostně i s velšskými poníky. Nejvýznamnějším plemeníkem hackneyských ponyů byl Wilsonův šampion, hřebec Sir George, který byl po yorkshirském klusákovi a nesl nškteré znaky po svém předkovi, dostihovém koni Flying Childers. Wilson připouštěl potomky Sira Georgeho, klisničky z vybraných klisen, opět jejich otcem, a tak získal vynikající elegantní poníky se skvělou kočárovou akcí. Wilsonovi poníci, jak se ve své době nazávali, se chovali spolu s felly na pastvinách i přes zimu. Díky tomu se upevnila pozoruhodná tvrdost jejich konstituce.

Popis a charakteristika:
Výška ponyho nesmí přesáhnout 142 cm. Hlava má lehce vyklenutý profil, úhledné malé uši a jemné kvalitní chřípí. Oči jsou velké, s působivým výrazem. Pony nese hlavu vysoko a má velice živý a inteligentní výraz. Krk je poměrně dlouhý a pěkně formovaný. Vystupuje takřka vertikálně z plece. Kohoutek je nízký. Lopatka má obdobný sklon jako u kočárových koní, plece jsou silné a zcela odlišného typu než u moderního jezdeckého koně. Srst je obzvlášť jemná a hladká. Ohon je nasazen a nesen vysoko. Tělo je kompaktní a v hrudínku velmi hluboké. Hlezenní klouby musí být nízko nad zemí, pokud mají zaručovat požadované chody. Kopyta se nechávají záměrně delší, víc než je obvyklé, aby byla akce koně co nejříznější. Při oddechu stojí pony pevně a stabilně, přední nohy má vyrovnané a zadní posunuté dozadu, aby zabral co nejvíce prostoru. Barva ponyho je většinou tmavě hnědá, hnědá, černá, nebo ryzá.

Využití a sport:
Dnes se pony chová na celém světě. V Holandsku je pravděpodobně daleko více hackneyů než v kterékoliv jiné zemi. Nyní se tato plemena (kůň i pony) těší velké oblibě také v USA i Kanadě. Pony je typický kočárový kůň. Zapřahá se do lehkých vozíků a očekává se od něho dokonalý stylový pohyb. Pohled na ponyho "v akci" je velmi pěkný.



Hackney

31. ledna 2009 v 20:20 | Lenishek :) |  na H

Úvodem...
Hackney a jeho příbuzný hackney pony jsou nepochybně nejpůsobivější koně do zápřahu na světě. Hackney má vynikající stavbu a jeho skvělý jedinečný pohyb se popisuje jako "extrémně nenásilný", "elektrický a vrcholně křepký" a působí "dojmem až mystické, nepopsatelně uvolněné rovnováhy". Částečně je tento výjimečný pohyb získán pečlivým výcvikem, ale především je vrozený a upevněný selekcí na základě krve klusáků, od nichž byl odvozen již v 18. století...

Původ a historie:
Hackneyský kůň se vyvinul z velkých klusáků v 18. a 19. století, kdy byli klusáci v Anglii tradicí a svými charakteristickými znaky ovlivnili mnoho plemen v Evropě a některá význačná i v USA. Slovo hackney pravděpodobně pochází h francouzštiny. SLovo haquéne zamená v současnosti mimochodníka, ale dříve mohlo označovat i jezdeckého koně. Také "hackney" označovalo ve středověku jezdeckého koně.

Ve Spojeném království existovaly dva typy klusáků, označovaní také jako cestovní koně (roadsteři), a to norfolský a yorkshirský. Oba pocházeli ze společného předka, Original Shalese, narozeného v roce 1755 z hackneye, neboli jezdecké klisny po Blazeovi. Blaze, který se považuje za "hlavní postavu první kapitoly geneze velkých klusáků", byl synem Flying Childerse, prvního vynikajícího dostihového koně (viz. Galerie velikánů). Ten byl pravnukem Darleye Arabiana, jednoho ze tří hřebců - zakladatelů anglického plnokrevníka. Blaze se také spojuje s americkým jezdeckým koněm prostřednictvím svého prapravnuka Massengera. Predevším Blazeův syn Shales a jeho dva synové Driver a Scot Shales, společně s dalším koněm Marshlandem, který měl Scot Shalese v rodokmenu z obou stran, ovlivnili norfolského klusáka. Jejich potomci křížení s yorkshirskými klisnami, vytvořili pak severní klusácké kmeny.

Dnes již krajové varianty vymizely a nejlepší vlastnosti se uchovaly v elegantním moderním hackneyovi. Společnost pro hackneye byla založena v Norwichi v Anglii v r. 1883. Výsledky prvních klusáků, kteří ještě závodili pod sedlem, dlouho předtím, než se začali zapřahat, byly velmi výrazné, a tak jejich potomci získali svou mimořádnou odvahu a životnost. Bellfounder, pocházející z linie dostihových koní Eclipse, klusal 3 km za 6 minut a 16 km urazil za 30 minut. Jeho matka Verlocity urazila 25 km klusem za 1 hodinu. Klisna Phenomena, který byla dcerou norfolského Phenomenona, měřila jen 142 cm, ale klusem urazila vzdálenost 27 km za 53 minut a v roce 1832 Nonpareil ujel 160 km za 9 hodin 56 minut a 57 sekund.

Popis a charakteristika:
Hackney má měřit 152 - 155 cm, v USA se povoluje výška do 160 cm i více. Hlava je malá, velmi úhledná, s rovným profilem, velkýma očima, krátkýma šipačatýma ušima a bystrým výrazem. Chřípí je malé, jemné a kvalitní. Hlava je hrdě nesena na na silném, obloukovitém krku. Plece jsou silné, kohoutek málo výrazný, hřbet a záď delší, ale svalnaté a kulaté. Ocas musí být nasazený i nesený pěkně vysoko. Silné nohy mají pružné klouby a krátkou spěnku, kopyta jsou okrouhlá, tvrdá a poměrně malá. Při odpočinku stojí hackney pevně a stabilně, přední nohy má posunuté dopředu a zadní dozadu, aby zabral co nejvíce prostoru. Srst je neobyčejně hedvábná a jemná, ve zbarvení je hackney většinou hnědák nebo ryzák, někdy i vraník. Elegantnost chodů je při posuzování hackneye prvořadá. Musí být rovné, pravidelné bez vytáčení anebo pohazování nohou ze strany na stranu.

Využití:
Původním úkolem hackneye bývalo tahání drožek, omnibusů a lehkých kočárů. Dnes je plemenem oblíbeným nejen v Anglii, chová se například i v Severní Americe. Znamenitě se hodí k tahání vozíků a kočárků k rekreačním účelům, ale stejně dobře se osvědčuje i při přehlídkách a soutěžích vozatajského umění. Klusácké soutěže mu nevyhovují, přece jen není na dráze dostatečně rychlý. Jako reprezentační tahoun je však pro svůj pěkný vzhled a působivý krok nenahraditelný. Na evropském kontinentě ho však vídáme zřídka.



na G

31. ledna 2009 v 15:38 | Lenishek :) |  na G

• Těžcí koně •

• Pony •

Galician pony

31. ledna 2009 v 15:28 | Lenishek :) |  na G

Původ a historie:
Galician pony je plemeno poníka, které se vzniklo v Galicii (Špenělsko). Mělo vliv na Galicena v Mexiku a údajně i na Mustanga.

Vyvíjeli se z keltských koní, římských koní a koní dovezených do Galicie. Ve středověku byli tito poníci vyměňováni za jiné koně u hranice mezi Galicií a Kastilií, protože Galicijský pony byl silnější a vhodnější k jízdě v drsné krajině.

Plemenná kniha byla založena roku 1994.

Popis a charakteristika:
Galicijský pony je drsné, vytrvalé plemeno. Jejich výška se pohybuje od 120 do 140 cm, mají krátké tělo a silné nohy. Hlava má rovný profil a obvykle to jsou hnědáci.

Využití:
V současné době se poníci využívají k jízdě nebo k výrobě masa. V minulosti se z jejich hřívy vyráběly štětce.

Populace:
Poníci žijou volně v severozápadních horách Iberijského poloostrova. V roce 1973 Pedro Iglesias jejich populaci odhadl na 20 000 kusů. Dnes je jich pravděpodobně méně. Jednou za rok je stádo hnáno z hor do "curra", kde jsou poníci označováni a stříhají se jim hřívy a ocasy. Někteří jsou prodáváni a zbytek se znova vypustí.

V současnosti jsou galicijští poníci chráněni Galicijskou vládou v pokusu zvýšit jejich množství.



Groningen

31. ledna 2009 v 14:57 | Lenishek :) |  na G

Úvodem...
Holandsko je relativně malá země a ani nemá příliš dobré podmínky pro chov koní, přesto Holanďané podstatně přispěli ke zlepšení evropských chovů. Po staletí využívali svou vynalézavost a obchodnickou obratnost k vytvoření plemen, jako jsou gelderlandští a gronigenští koně, vhodných nejen pro tuzemské potřeby, ale současně i dobře prodejných na cizích trzích. Díky své dovednosti Holanďani dokázali využít těchto dvou starobylých plemen k vyšlechtění dokonalého a výkonného holandského teplokrevníka...

Vysvětlení názvu:
Groningen je pojmenovaný podle stejnojmenné provincie na severu Holandska u Severního moře, jejíž východní hranici tvoří řeka Emže.

Původ a historie:
Groningen neměl z počátku žádný velký význam pro export, ale zato velmi dobře vyhovoval potřebám místních lidí. Jeho starší typ byl založen především na jeho slavném sousedovi, východofríském koni a také mnohem silnějším, mírném oldenburském koni. Během 19. století se však vyvinul z těžkého pracovního koně robustní typ k zemědělské práci, i ve velmi silného, i když ne příliš pohledného kočárového koně. Raný groningen se vyznačoval silnou zádí a silnými kostmi, ale jeho pohyblivost byla poněkud omezená. Měl mnohem strmější lopatku a dlouhý hřbet, jeho klouby byly kulaté a mírně suché. Ovšem jeho robustní, objemné klisny dávaly křížením s kvalitními hřebci dobrá, i když ne příliš pěkná, solidně stavěná hříbata. Tito koně byli navíc velmi příjemného temperamentu, klidní, ovladatelní a ochotní pracovat.

Po roce 1945 vzrostla poptávka po všestrannějším typu koně a chovatelé začali rychle odchovávat kompaktnější stavěná zvířata s lepší plecí a lehčím pohybem. Sotva se dá říct, zda starý typ ještě dnes existuje, celkový počet všech představitelů plemene klesá.

Popis a charakteristika:
Groningen je těžší než gelderlander a vyznačuje se velkou silou zádě. Moderní groningen se pohybuje volněji než jeho předchůdci a má mnohem kompaktnější stavbu. Hlava je těžší a má naznačen klabonosý profil. Krk je kratší. Záď je v kříži rovná, pěkný dlouhý hřbet doplňuje rámec těla. Záď je velmi silná a široká a odpovídá značné hloubce trupu. Hřbet je dlouhý a klouby mají sklon ke kulatosti. Výška se pohybuje kolem 163 cm.


Gotlandský pony

31. ledna 2009 v 14:49 | Lenishek :) |  na G

Původ a historie:
Toto starobylé švédské plemeno je východní obdobou fjordlinga. Gotlandský pony se velmi podobá huculovi a konikovi a předpokládá se, že je podobně jako oni téměř čistým potomkem tarpana. Orientální krev byla přikřížena teprve v 19. století, možná i později. Hřebci, kteří toto plemeno ovlivnili, byli Olle, syrský arab křížený s gotlandem, který vnesl do chovu plavé zbarvení, a arab Khedivan, který přenáší barvu bílou. Gotlandští ponyové žili dlouho polodivoce v Gotlandu a v lese Löjsta ve Švédsku. Dnes se chovají po celé Skandinávii a také na ostrově Gotland a jsou chráněni jako přírodní památka.

Popis a charakteristika:
Gotland je silný a robustní koník s hrubou hlavou, poměrně dlouhým, měkčím hřbetem a se strmou zádí s nízko nasazeným ocasem. Krk je krátký. V kohoutku měří 122 - 125 cm. Nohy jsou silné, suché, kopyta velmi tvrdá. Zadní nohy mívají vady, o odolnosti a vytrvalosti tohoto koníka však nelze pochybovat. Co do zbarvení, původně bylo pravděpodobně šedé nebo plavé, dnes je však velmi rozmanité od hnědého, přes tmavohnědé, plavé, vrané, ryzé, bílé a někdy se vyskytuje i barva isabela.

Využití:
Gotlandský pony se kdysi choval hlavně pro zemědělské práce, dnes je však především jezdeckým ponym. Vyniká prý i jako skokový kůň a je úspěšný také v klusáckých soutěžích. Jeho krok a klus jsou rychlé, cval je však těžkopádný a pomalý


Gelderlander

31. ledna 2009 v 14:49 | Lenishek :) |  na G

Úvodem...
Holandsko je relativně malá země a ani nemá příliš dobré podmínky pro chov koní, přesto Holanďané podstatně přispěli ke zlepšení evropských chovů. Po staletí využívali svou vynalézavost a obchodnickou obratnost k vytvoření plemen, jako jsou gelderlandští a gronigenští koně, vhodných nejen pro tuzemské potřeby, ale současně i dobře prodejných na cizích trzích. Díky své dovednosti Holanďani dokázali využít těchto dvou starobylých plemen k vyšlechtění dokonalého a výkonného holandského teplokrevníka...

Vysvětlení názvu:
Plemeno dostalo název podle holandské provincie Gelderland, rozkládající se mezi Apeldoornem a Arnhemem, kde před více než sto lety vzniklo.

Původ a historie:
Zhruba před stoletím začali chovatelé provincie Gelder vytvářet na základě těžkopádných místních klisen plemeno gelderlander. Chtěli vychovat urostlého kočárového koně s pěkným vzhledem, dobrou akcí a přitom zachovat klidný a vyrovnaný temperament. Kůň měl být zároveň vhodný k lehkým zemědělským pracím a sloužit i jako těžší jezdecký kůň.

Holanďané použili širokou škálu hřebců: clevelandské hnědáky, roadstery a polokrevné koně z Velké Británie, araby z Egypta, angloaraby, Nonia a Furiosa z Maďarska, oldenburské koně, východopruské z Polska a něco málo orlovských a orlovsko-rostopčinských klusáků z Ruska. Nejlepší z těchto roztodivných potomků potom křížili mezi sebou, aby se upevnil ustálený, žádaný typ.

Později se v chovu využilo více oldenburských a východofríských koní a v roce 1900 také kvůli lesku hackneyové. Objevila se i příměs anglonormandské krve.

Popis a charakteristika:
Moderní gelderlander je působivý tažný kůň s pěkným vzhledem, zdůrazněným vznosným, rytmickým chodem a vysoko neseným ohonem nad výrazně zlepšenou zádí.

Výška gelderlandera se pohybuje kolem 163 cm. Převládající barvou je ryzá, často s bílými odznaky na nohách a širokou lysinou. Vyskytují se i bělouši a hnědáci, kdysi dávno se občas objevili strakáči. Hlava je typická pro kočárového koně, je jednoduchá a inteligentní, bez nároků na krásu. Profil bývá spíše klabonosý. Výraz svědčí o poslušné a klidné povaze plemene. Krk je silný a má typický "kočárový" tvar, je dlouhý. Kohoutek je relativně nízký a typický pro zápřahového koně. Gelderlander není v žádném případě rychlý, ale vyznačuje se dobrými plecemi. Tento znak přenesl na koně, který z něj pochází - na holandského teplokrevníka. Hluboký hrudník naznačuje odolnost a vytrvalost. Hřbet je, jako je žádoucí a běžné u kočárového koně, o něco delší než u jezdeckého koně. Je silný a v bedrech není ani náznaku slabosti. Kříže jsou rovné s vysoce nasazeným ohonem. Stavba zádní části těla dodává koni sílu, ale nepříspívá k rychlosti. Nohy jsou nápadně krátké a silné, doplňují silnou tělesnou konstituci, která je ideální pro káčárového koně. Holeně jsou krátké, spěnky dobré a obvod holeně přiměřený. Zadní nohy jsou dobře stavěné a mají správné proporce. Ideálně vyhovují pro kočárovou práci. Kopyta jsou dobrá, silná a zdravá. Starý typ gelderlanera měl více srsti na patkách. Jeho dnešní potomek nemá prakticky žádnou.

Povaha:
Gelderlandský kůň má velmi klidnou a přátelskou povahu, je učenlivý a ovladatelný, ale nechybí mu ani "oheň". Mimo to vyniká velkou životností.

Využití a sport:
Koně tohoto plemene jsou velmi úspěšní ve vozatajských soutěžích, spřežení gelderlandů se dobře uplatňují v mezinárodních soutěžích. Jsou to však i koně jezdečtí, kteří dobře skáčí a dají se využít pro lehkou zemědělskou práci na středně těžkých půdách.


Garrano

31. ledna 2009 v 14:47 | Lenishek :) |  na G

Původ a historie:
Předkové garrana byli nejspíš blízcí malým keltským poníkům. Vyvíjeli se však izolovaně v severních provinciích Portugalska, v oblastech Minho a Trás-os-Montes. Bohaté horské pastviny ovlivnily jejich typ natolik, že i původní "horský garrano" vypadá ušlechtileji než stejně starobylý sorria ze sousedního Španělska. Kromě horského typu se v Portugalsku a v severozápadním Španělsku chová větší, arabskou krví ovlivněný typ.

Garrano se už od 16. století vyvážel do Střední a Jižní Ameriky a značně tam ovlivnil některá právě vznikající plemena. Někdy se počítá i k předkům lusitánského a andaluského koně.

Popis a charakteristika:
Horský garrano je v kohoutku vysoký kolem 100 cm, je lehce stavěný a má bohatou hřívu i ocas. Vyniká jistým krokem. Zušlechtěný garrano měří v průměru 125 - 135 cm, zřídka více. Má větší, arabem ovlivněnou hlavu, štíhlé, suché nohy, okrouhlá, pevná a dosti vysoká kopyta. Hříva i ohon jsou bohaté. Hřbet je trochu delší, což je památka na soumarskou minulost plemene. Typické zbarvení je tmavý ryzák, zušlechtěný typ má někdy bílé znaky, ale nejsou žádoucí. Má velký temperament.

Využití a sport:
Původní horský typ sloužil jako soumar a jezdecký kůň. Větší a štíhlejší typ sloužil jako všestranný pracovní typ, oblíbený pro sílu a spolehlivost v neschůdném terénu. Nejušlechtilejší typy byly k vidění na koňských trzích v Vila Real a Famalicao, kde se pořádaly tradiční dostihy klusáků.




Galiceno

31. ledna 2009 v 14:46 | Lenishek :) |  na G

Vysvětlení názvu:
Tento mexický kůň dostal své nezvyklé jméno podle původní vlasti, Galicie v severozápadním Španělsku. Galicie proslula chovem mimochodníků s elastickým krokem a mimořádně rychlým plynulým klusem.

Původ a historie:
Z Galicie údajně pocházelo 16 koní, které s sebou vezl Cortés při invazi z Kuby do Mexika - snad to byli Garranové a Sorriové. V Mexiku byli tito koně prošlechtěni a výborně se přizpůsobili tamním podmínkám. Galiceno byl z Mexika dovezen roku 1950 do USA, kde byl v r. 1958 uznán jako zvláštní plemeno.

Popis a charakteristika:
Galiceno sice zřídka přesahuje výšku 135 cm v kohoutku a je považován za ponyho, ale má vlastnosti koně. Jeho hlava je vysloveně "koňská" a projevují se na ní spíš orientální vlivy. Má výrazné, velké oči a inteligentní výraz. Jenom uši jsou poněkud krátké. Má jemné, suché nohy. Má tvrdou konstituci a je ovladatelný, inteligentní a mnohostranný, přirozeně rychlý, vnímavý a bystrý.

Využití a sport:
Galiceno se osvědčuje při práci na ranči i při soutěžích. V Mexiku dodnes galiceno slouží jako jezdecký kůň pro každodenní práci, ale lze jej též využít v zápřeži. V USA je oblíbený zejména mezi mladými jezdci.



Freiberger

28. ledna 2009 v 16:47 | Lenishek :) |  na F
Původ a historie:
Freiberger neboli Franches-montages je horským koněm pocházejícím z hornaté oblasti Jura na francouzských hranicích, přizpůsobeným k práci na malých horských hospodářstvích.

Jako einsiedler má i on silný normandský základ. Mnozí freibergští koně pocházejí od jednoho hřebce, Vaillanta, narozeného roku 1891. Vaillant byl pravnukem Lea I, polokrevného anglického huntera příbuzného norfolkům, který byl dovezen roku 1865. Poulette, Vaillantova bába, patřila po obou rodičích k anglonormanům znovu kříženým s plnokrevníky. Imprevu, anglonorman dovezený roku 1889, je původcem další linie prostřednictvím svého pravnuka Chasseura. Příměsi jiné francouzské, anglické a belgické krve neměly trvalý efekt a teprve po druhé světové válce založil novou linii Urus, další normandský hřebec.

Dnes se freiberger chová spolu s einsiedlerem ve Federálním hřebčíně Avenches. Jak je v Evropě zvykem, jsou i koně z Federálního hřebčína v Avenches označováni výžehem. V tomto případě se jedná o symbol Švýcarska, kříž na štítě. Mimo svou vlast se toto plemeno chová jen vzácně.

Popis a charakteristika:
Freiberger je vysoký kolem 152 cm. Je to mohutný kůň, na němž je patrný vliv normandských koní. Hlava je poměrně malá, výraznější a připomíná ponyho. Krk je krátký, ale hezky klenutý. Záď je silná, zaoblená a dobře osvalená, široká mezi kyčelními hrboly. Ač je freiberger horský kůň, má bezvadné nohy a velmi dobrá, i když poněkud široká kopyta. Zbarven může být libovolně, povoleny jsou všechny čisté barvy. Nejobvyklejší jsou bělouši, zvláště modří.

Povaha:
Je to ochotný, učenlivý, čilý a vytrvalý kůň.

Využití:
Po dlouhou dobu se choval pro potřeby jízdní armády, ale využíval se i jako soumar a k práci v horských zemědělských usedlostech. I dnes dlouží švýcarské armádě a je to také dobře pohyblivý tažný kůň.