Prosinec 2008

Azteca

26. prosince 2008 v 18:11 | Lenishek :) |  Azteca

Úvodem...
Azteca je mexické národní plemeno. Většina koní chovaných v Mexiku jsou potomci španělských koní, anebo importy ze Španělska a Portugalska. Španělští koně byli v Mexiku vždy upřednostňováni a stali se rovněž zakladateli nového plemene Azteca.

Původ a historie:
Chov aztecy začal v roce 1972. Křžili se andaluští koně s americkými quartery. V menší míře se využívalo spojení andaluských hřebců s criollskými klisnami. Brzy poté si někteří z předních chovatelů uvědomili, že je důležité zavést do chovu koní systém, a že celý chovu potřebuje odborný a náročný dohled. Soukromí chovatelé totiž působili naprosto samostatně a množství koní, které vyprodukovali, byli slabí jedinci různých typů. Na tomto základu se nedalo založit nové plemeno.

Několik věcí měli mexičtí chovatelé na zřeteli, když formovali svoje ideální plemeno, které nazvali Azteca. Kůň musel splňovat požadavky mexických kovbojů (tzv. "charro"), kteří potřebovali koně vhodné pro práci s dobytkem. Koně měli následovat tradici koní přivezených španělskými konkvistadory do Mexika, ale měli být unikátní, aby mohli nést název "Mexický národní kůň".

Soukromí rančeři v Mexiku a organizace "Azteca Horse Research Center", vyvinuli dnešní fenotyp díky rozsáhému vědeckému výzkumu. Celkový přístup byl navrhnutý tak, aby byli produkováni koně s vynikajícími fyzickými schopnostmi, pohybovým nadáním, rychlostí, vytrvalostí, sílou, inteligencí a ochotou pracovat s člověkem. První Azteca, hřebec jménem Casarejo, se narodil roku 1972 v Mexiku u jezera Texcoco na "Centro de Reproduccion Caballar Domecq". Byl výsledkem spojení španělského hřebce Ocultado a klisny plemene quarter Americana. Od té doby se plemeno rozvíjelo díky pečlivě kontrolovanému chovu, přísnému inspekčnímu systémemu a nepřetržitým vědeckým výzkumům. Úmysl produkce tohoto plemene je kombinovat kvality andaluského koně a quartera, který byl také založen na španělské krvi.

V listopadu roku 1992 vznikla v Mexiku mezinárodní asociace plemene Azteca (International Azteca Horse Association). Ve stejné době vznikly přidružené regionální organizace v Kanadě (AzHAC) a v USA (AzHAUS). Světový registr aztéckých koní je udržován asociací "Asociacion Mexicana de Criadores de Cavallos de Raza Azteca" (The Azteca Horse Association of Mexico). Toto je jediná organizace na světě schválená mexickou vládou, která může oficiálně registrovat koně tohoto plemene. V současné době je registrovaných asi 1000 koní.

Popis a charakteristika:
Azteca vznikl křížením andaluských koní, criollů a quarterů a nesmí mít více než 3/4 krve některého z těchto zakládajících plemen. Azteca je atraktivní teplokrevné plemeno, které se vyskytuje ve všech plných barvách. Hlava je štíhlá, elegantní s rovným nebo mírně klabonosým profilem, výmluvnýma a inteligentníma očima a špičatýma ušima. Krk je dobře osvalený a jemně klenutý. Kohoutek je vysoký, záď kratší a šikmá. Hrudník je hluboký a široký a plec dlouhá a správně sešikmená. Nohy jsou dobře osvalené a kopyta tvrdá a dobře tvarovaná. Hříva a ohon jsou dlouhé. Hřebci měří v rozmení od 152 do 165 cm, klisny 150 - 162 cm.

Povaha:
Azteca je všestranně nadané plemeno. Vyniká v činnostech které vyžadují inteligenci, odvahu, hbitost, bystrost, sílu, eleganci a styl.

Využití:
Azteca se využívá v klasickém ježdění (vyniká v drezuře), westernovém sportu, pólu a je vynikající jako rekreační kůň.


Azorský pony

26. prosince 2008 v 18:09 | Lenishek :) |  Azorský pony

Původ a historie:
Pony pochází z Azorských ostrovů, náležejících k Portugalsku. Podobně jako u Baleárskeho ponyho se jedná o velmi vzácné a málopočetné plemeno, jehož původ není zcela jasný.Předpokládá se, že poníci byli transportováni z Maroka v 19. století. Domingos da Costa Oliviera píše ve své knize z roku 1906 o iberských koních, že roku 1872 byl importován z Maroka hřebec Califa, který zde byl využíván jako chovný.

Popis a charakteristika:
Výška azorského ponyho se pohybuje v rozmezí od 120 do 130 cm. Klínovitá hlava má většinou rovný profil. Čelo je široké a tlama malá. Krk je silný a přechází do dlouhých plecí. Hrudník je hluboký, ale přitom relativně úzký. Záď je poněkud slabší. Fundament je suchý a pevný. Z barev převládají hnědáci, odznaky jsou vzácné. Poníci jsou ušlechtilí, odolní a mají ohnivý, přesto poddajný temperament.

Využití:
Ponyové se využívají v zemědělství, nebo jako dobří jezdečtí poníci pro děti.


Azerbajdžánský kůň

26. prosince 2008 v 18:08 | Lenishek :) |  Azerbajdžánský kůň
Původ a historie:
Azerbajdžásnký kůň patří do skupiny koní východních - orientálních a podskupiny koní íránských. Byl zušlechťován karabašskými i arabskými koňmi, čímž vznikl "deliboz". (Podle dostupných literatur však je azerbajdžánský kůň a deliboz totéž... pokud někdo víte, jak to je, budu ráda když se mi ozvete). Zlepšuje se arabem a těrským koněm. Je rozšířený ve své domovině a v přilehlých státech.

Popis a charakteristika:
Je to ušlechtilý kůň menšího tělesného rámce, s výškou v kohoutku kolem 140 cm, obvodem hrudníku 160 cm a obvodem holeně 18 cm. Je často mimichodníkem a místní obyvatelstvo si ho velmi cení. V zimních měsících žije na pastvinách do výše 500 metrů, kde si pod sněhem vyhrabává suchou trávu. K napajedlům, která jsou vzdálená až 20 km, se zahání jednou za 2 - 3 dny. V létě, když sníh roztaje a ustoupí z hor, postupně spásá pastviny do výše až 2500 m, kde je dostatek napajedel. Je to typický horský kůň.

Využití:
Je oblíbený zvláště pro mimochod a tím pohodlnou jízdu.


Aveliňský kůň

26. prosince 2008 v 18:07 | Lenishek :) |  Aveliňský kůň

Úvodem...
Hafling z jihorakouského Tyrolska a jeho italský protějšek, aveliňský kůň, jsou velmi populární. Ačkoliv se řadí mezi chladnokrevníky, mají velký podíl orientální krve. Obě plemena mají totiž společného předka, a to hřebce-zakladatele arabského původu, a sice rodů El Bedavi a omezně Dahoman. Tito hřebci byli připářováni hlavně k menším norickým klisnám. Je také možné, že jejich vzdálení předkové, koně Ostrogotů, ponecháni nakonec v tyrolských údolích, byli orientálního původu. Na druhé straně lze však předpokládat i vztahy k ještě starobylejšímu typu evropských koní nebo dokonce k starodávnému alpskému těžkému koni...
Název plemene:
Avelignese
Vysvětlení názvu:
Tento italský kůň chovaný v Alpách a Apeninách dostal jméno podle středověkého názvu osady Avellinum nebo Abellinum v jižních Apeninách, někdejšího hlavního města principátu.
Původ a historie:
Zprávy o tomto plemeni jsou sporadické. Nepochybně jeho předky byli těžcí selští koně používaní v horských oblastech Itálie. Původně sloužili hlavně jako soumaři, dodnes mají dlouhý hřbet, nízký kohoutek a plochá pevná kopyta. Byli to zřejmě chladnokrevníci blízcí norikům a mají stejný základ jako dnešní italský tažný kůň. K přelomu chovu došlo v 19. století, kdy rakouská hipologická společnost dovezla z Arábie hřebce El Bedavi. Tento velmi plodný zakladatel chovu rakouského haflinga se uplatnil i v chovu na italské straně a vznikl dnes již vyhynulý typ Avellinum-Haflinger. Arabský vliv vydatně zlepšil vzhled původních italských horských koní a přispěl i k zdokonalení chodů. Někdejší soumar se stal i výborným jezdeckým koněm vynikajícím jistotou v neschůdném terénu. Zprvu nebyl mezi aveliňcem a haflingem žádný podstatný rozdíl, obě plemena byla zaměňována nebo dokonce slučována. Postupně se však ustálila a upevnily se detaily, jimiž se tito "bratranci" od sebe liší.

Hornatá Itálie byla vždy domovem zvláštních typů horských koní, jako je např. bardigiano ze Severních Apenin nebo murgese z okolí Bari. Tito domorodí koně byli buď chladnokrevní nebo poníci, ušlechtilejší koně byli vždy potomky dovezených plemen. Existují doklady, že již Římané dováželi koně ze Španělska, Íránu a Norika, dnešního Rakouska. Později se uplatňovali zejména koně orientální, ukořistění za tureckých válek nebo získaní obchodem. V 17. století byla Itálie proslulá chovem neapolských koní, kteří se podíleli i na vzniku starokladrubského koně. Původní typy se uchovávaly zejména v odlehlých, méně přístupných oblastech severní a střední Itálie - a to je případ předka aveliňského koně. Po zušlechtění arabskou krví El Bedlaviho se toto plemeno začalo samostatně vyvíjet. Na rozdíl od haflinga, který zůstal na horských pastvinách Ötztalských Alp, avelignese se začal šířit z kraje kolem Bolzana do nížin Benátska, do Toskány a postupně do celé Itálie. K jeho oblibě přispělo přitažlivé zbarvení, je to ryzák se světlou hřívou. Původní ctnosti lehkého horského koně však nevyhovovaly, a tak se křížil s těžšími koňmi, aby se hodil i k tahu, ale i s teplokrevníky, takže získal vlastnosti jezdeckého koně. Aveliňský kůň se počítá k italským národním plemenům a pro svou všestrannost se těší velké oblibě. Zůstává však především užitečným pracovním koněm v zemědělství.

Popis a charakteristika:
Aveliňský kůň je chladnokrevník vydatně ovlivněný arabskou krví, všestranný pracovní kůň s klidnou, dobromyslnou povahou, velkou výkonností, spolehlivostí a dobrým zdravím. Přes svou mohutnost je souladnější než jeho příbuzný hafling a jeho hlava ukazuje výraznější vliv arabské krve. Nepatří k plemenům šlechtěným k určitému účelu a mnohde se příliš nedbá na čistotu linie, ale přesto si udržuje velmi dobrou úroveň, především ve stavbě těla, konstituci a v povaze.

Aveliňský kůň měří v kohoutku 135 až 145 cm, nemá přesahovat 150 cm. Je to robustní kůň s větší, ale ušlechtilou hlavou, jejíž živý výraz naznačuje inteligenci. Má poměrně krátký, mohutně osvalený krk a silnou plec s dobře položenou lopatkou. Hruď je hluboká, svalnatá, hřbet poněkud delší, široký, s nízkým kohoutkem. Krátké nohy jsou kostnaté, ale ne těžké a nemají obvyklé vady horských koní, tedy nekorektní postoje. Kopyta jsou plošší, ale dobře tvarovaná a tvrdá, rous na spěnkách je krátký a jemný. Záď je mohutná, klouby dobré a celek budí dojem velké síly. Přes svou robustnost je však toto plemeno poměrně rychlé a velmi obratné. Překvapující je vyhraněný smysl pro rovnováhu, který uplatňuje nejen při překonávání přírodních překážek, ale např. i při práci na strmých horských polích. Proto jej dodnes nedokázaly nahradit žádné stroje. Dodnes se uplatňuje jako soumar, a to nejen v zemědělství, ale nověji i v turistice. Tento silný koník má totiž dlouhý krok a je poměrně rychlý, takže nazdržuje jezdecké koně, naopak, vytrvalostí je předčí.

Povaha:
Horští koně mívají dost svéráznou, mnohdy umíněnou povahu, aveliňský kůň je však mezi nimi výjimkou. Je spolehlivý, klidný, ovladatelný a díky zděděné arabské inteligenci i učenlivý. Naučí se velmi rychle všemu potřebnému a podrží to spolehlivě v paměti. Řadě věcí se ovšem vůbec učit nemusí, sám se výborně orientuje v krajině a bezpečně vyhledává nejlepší cestu, dobře vidí v noci a spolehlivě odhaduje vlastnosti podkladu, např. vratkost balvanů anebo riziko uklouznutí. Je to zvíře společenské, které se dobře snáší s jinými zvířaty, ať na pastvině nebo ve stáji a nemá žádné velké nároky na krmení nebo ustájení. Poměrně brzy dospívá a dlouho si podržuje výkonnost. Nemá samozřejmě vlastnosti soutěžního koně, takže se s ním nesetkáme na kolbištích, i když by se i zde mohl díky své inteligenci uplatnit. V každodenním životě je to však výborný společník i pracovník.

Využití:
Tradičním uplatněním aveliňského koně bylo nošení nákladů přes horské průsmyky Alp a Apenin. Ještě ve 20. století se místy po horských cestách pohybovaly celé karavany soumarů a jejich použití se nezříkala ani armáda. Dnes již není třeba přenášet těžké náklady, ale doprava lehčích balíků či zásob se i v době terénních vozidel a helikoptér vyplácí, je nejen nepoměrně levnější, ale také spolehlivější, nezávislá na počasí. V zemědělství má aveliňský kůň své nezastupitelné místo, protože je dosti těžký, aby utáhl přiměřený náklad, a přitom natolik obratný, aby se vypořádal s nerovnostmi a zákruty polních a horských cest. Dovede pracovat i na vinicích, v olivových sadech a na horských políčkách a dokonce i pro práce v lese je pro svou mohutnost vhodnější než hafling. V italských podmínkách ovšem nejsou koně vycvičení k přibližování dřeva zapotřebí, ale zato jsou vítanou tažnou silou v přírodních rezervacích a v národních parcích, kde současně představují turistickou atrakcí.


Auxois

26. prosince 2008 v 18:06 | Lenishek :) |  Auxois

Původ a historie:
Auxois, známý též jako burgundský chladnokrevník, je blízkým příbuzným ardenského koně, ačkoliv je celkově méně masivní a je mnohem pohyblivější. V minulém století byl zájem o těžší tahouny, proto byl křížen s peršeronem, buloňským koněm a ardenem.

Popis a charakteristika:
Je to silný tažný chladnokrevník s velkou hlavou, delšíma ušima, mohutným krátkým krkem a velmi silnými plecemi. Hrudník je hluboký, záď strmá a louplá (má uprostřed hluboký žlábek) a ocas nízko nasazený. Silné nohy mají krátký rous. Výška se pohybuje mezi 155 až 162 cm. Ze zbarvení převládají hnědáci, nebo typičtí červení bělouši. Je to velmi klidný, pracovitý a vytrvalý kůň.

Využití:
Dříve auxois tahal kočáry a sloužil k jízdě, dnes se používá k tahu v různých podmínkách. Chová se také pro reprezentaci, zejména jako červený bělouš.


Auvergne

26. prosince 2008 v 18:05 | Lenishek :) |  Auvergne
Původ a historie:
Auvergne pochází ze stejnojmenné francouzské provincie, plemeno je na pokraji vyhynutí.

Popis a charakteristika:
Pony lehkého nebo středně těžkého typu, v převládající hnědé nebo ryzé barvě.


Australský saddle pony

26. prosince 2008 v 18:03 | Lenishek :) |  Australský saddle pony

Název:
Australian Saddle Pony

Původ a historie:
Austrálie. Jedná se (pravděpodobně) o poníky vzniklé křížením australského ponyho a malých plnokrevníků.

Popis a charakteristika:
Australský saddle pony je pony typu australského ponyho. Je velice atraktivní, má úhlednou hlavu s malýma ušima, velkýma očima a často konkávní linií nosu. Krk je dobře nasazený a krásně tvarovaný. Plece jsou typicky dobré, kohoutek přiměřený. Tělo je kompaktní, nohy pevné, stejně jako kopyta. Typická je lehce spáditá záď, někdy také krátká. Z barev jsou nejčastější bělouši, ale také hnědáci, ryzáci a isabely, nikdy však ne strakoši. Výška je v rozmezí 146 - 148 cm.

Využití:
Poníci jsou idelání jezdečtí a sportovní koně pro děti nebo dospělé menšího vzrůstu.


Australský pony

26. prosince 2008 v 18:03 | Lenishek :) |  Australský pony

Původ: Austrálie
Typ: pony
KVH: 120 - 140 cm
Barvy: bělouš, hnědák, ryzák, vraník

Historie
Australský pony je potomkem koní dovezených do Austrálie, především z jižní Afriky a Indonésie. Později byl křížem s Welsh Mountain Pony, Hackney Pony, arabským koněm, shetlandským poníkem, highlandkým ponym a connemarou. Poté byli přišlechťováni arabskou krví a maďarskými koňmi. Plemenná kniha byla založena roku 1931.

Povaha
Tito poníci jsou dobromyslní, učenliví, snaživí. Se svou přátelskou povahou se hodí zejména k dětem. Jsou také inteligentní, ohniví a vnímaví

Konstituce
Hlava je typická pro poníky, krk je ohnutý, vysoko nasazený. Hrudník je hluboký, záď mírně skloněná. Končetiny jsou krátké a pevné s dobrými klouby.
Většinou bývají bělouši nebo špinaví bělouši, mohou se vyskytnout i hnědáci, ryzáci nebo vraníci. V kohoutku mívají 120 - 140 cm.

Využití
Australský pony je všestranné zvíře s dobrými chody. Vynikají v drezúře i parkúru. Jsou vhodní pro gymkhanu a pro další hry v sedle. Mohou se využít i ve vozatajství.


Australský jezdecký pony

26. prosince 2008 v 18:02 | Lenishek :) |  Australský jezdecký pony

Název:
Australian Riding Pony

Původ a historie:
Austrálie. Nevím, jestli se nejedná o totéž jako australský pony, ale některé prameny uváději každé zvlášť.

Popis a charakteristika:
Australský jezdecký pony je protějšek anglického, francouzského nebo německého jezdeckého ponyho. Exteriér je vyvážený, dalo by se říci, že pony je "zmenšenina" ideálního jezdeckého koně. Dlouhý krk je pěkně tvarovaný a dobře nasazený. Plece jsou typické pro jezdecké koně, správně sešikmené a umožňující dostatečně prostorné chody. Hrudník je hluboký a skýtá dostatek místa pro plíce, záď je dobře osvalená. Fundament je v podstatě korektní, suchý, možná trochu lehčí, ale pevný. Kopyta mají správný tvar a jsou pevná. Z barev převládají hnědáci a ryzáci ve všech odstínech, ani bělouši nejsou neobvyklí. Výška se pohybuje v rozmezí 145 - 148 cm. Temperament je ideální a dobře koresponduje s využitím plemene.

Využití:
Poníci mají výborné chody, hodí se pro sport dětí a menších dospělých.


Australský honácký kůň

26. prosince 2008 v 18:01 | Lenishek :) |  Australský honácký kůň

Název plemene: Australský honácký kůň
Původ: Austrálie
Typ: teplokrevník
KVH: 145 - 165 cm
Barvy: hnědák

Historie
Tito koně jsou potomci prvních koní dovezených do Austrálie guvernérem Arthurem Phillipem. Postupně se křížili s anglickými a arabskými plnokrevníky, a tak vznikli koně Waler. Byli to kvalitní vojenští i pracovní koně používaní i za 1. světové války. Křížením s Quarter Horse vzniklo plemeno Australský honácký kůň.

Povaha
Tito koně jsou inteligentní, poněkud nevyrovnané povahy. Jsou také učenliví, ochotní. Nikdy však nejsou zákeřní nebo útoční.

Konstituce
Tělesnou stavbou se podobají anglickému plnokrevníkovi, ale jsou poněkud mohutnější. Hlava je jemná, atraktivní, oči jsou velké a laskavé. Krk je dobře nasazený. Hrudník je hluboký, hřbet je delší a svalnatý. Končetiny jsou pevné s kvalitními kopyty.
Většinou jsou to hnědáci, mohou se vyskytnout i bělouši, ryzáci nebo vraníci. V kohoutku měří 145 - 165 cm.

Využití
Austalský honácký kůň je univerzální plemeno vykazující znaky všech svých předků. Jsou to vynikající pracovní koně, využívají se i pro turistiku a rekreační ježdění.


Australský divoký pony

26. prosince 2008 v 17:59 | Lenishek :) |  Australský divoký pony
Původ a historie:
Podobně jako v Austrálii zdivočeli předkové dnešního brumbyho, stalo se tak i u poníků dovážených do Austrálie v polovině 19. století pro prospektory. Jednalo se především o velšské poníky a timory. Na rozdíl od pohledných australských poníků, kteří se cílené chovají, divocí ponyové jsou nevzhledná, neušlechtilá a velmi plachá zvířata, skrytě žijící v malých skupinkách v australském vnitrozemí. Nejsou registrováni a zatím jim nikdo nevěnuje velkou pozornost.


Asturský pony

26. prosince 2008 v 17:58 | Lenishek :) |  Asturský pony

Původ a historie:
Plemeno vzniklo v severním Španělsku. Před mnoha staletími byla zaznamenána existence tohoto malého koně. Římané se zmiňovali o koni "asturcons" jen v tom nejlepším slova smyslu. Pliny (23 - 79 n.l.) ho popsal jako malé plemeno, které nekluše, ale pohybuje se v lehké chůzi, kdy se střídavě pohybují obě nohy na téže straně (myslel tím mimochod). Tento způsob chůze byl pro asturského ponyho přirozený a nabízel komfortní a příjemnou jízdu. Následkem čehož se stal koník populární jako "dámský kůň". V Anglii byli tito koně známí jako "palfreys" a ve Francii jako "haubini", což je slovo, které se později změnilo v "hobbye" nebo "hobby horse". Mnoho koní bylo převezeno do Irska, kde se stal "Irský hobby" velmi oblíbený. Asturský pony pravděpodobně vznikl křížením Garrana ze severního Portugalska a Španělska (přímý potomek kelstského ponyho) a Sorria ponyho (původní iberské plemeno), které předalo astrurskému poníkovi jeho klidný temperament. Na vzniku asturkého ponyho se muselo podílet i nějaké jiné plemeno, protože mimochod se neobjevuje ani i sorria ponyho, ani u Garrana. Jednu dobu bylo plemeno blízko vyhynutí.

Popis a charakteristika:
Nejčastější barva je černá nebo hnědá bez bílých znaků. Asturský pony má malou a někdy poněkud hrubou hlavu s rovným profilem, malýma ušima a velkýma očima. Krk je dlouhý a relativně úzký s jemnou hřívou. Kohoutek je středně vysoký, záď rovná a silná, plec je dobře sešikmená. Nohy tohoto ponyho jsou dobře stavěné a velmi pevné. Výška asturského ponyho se pohybuje mezi 122 a 132 cm.


Assateague

26. prosince 2008 v 17:57 | Lenishek :) |  Assateague

Úvodem...
Ostrovy Chincoteague (v místním jazyce "krásná země za vodou") a Assateague ležící při pobřeží Marylandu a Virginie v USA představují pro zdivočelé koně jedno z posledních útočišť. Asi dvě stovky ponyů, nazývaných chincoteague, žijí na Assateague, větším z těchto dvou ostrovů. Assateaguje je nyní národním parkem chráněným Federální službou pro rybolov a zvěř a má rovněž mimořádný význam jako rezervace vodních ptáků. Před divokými bouřemi v roce 1933 byl Assateague spojen s pevninou úzkou šíjí, ale dnes je od ní již oddělen, a také vedlejší ostrov Chincoteague odděluje úzký průliv....

Původ a historie:
Ponyové chincoteague jsou patrně potomky koní, kteří se zatoulali nebo jež opustili v 17. století první osadníci. Byli ovšem zřejmě španělského nebo severoafrického původu. Představa, že v 16. století ztroskotala poblíž loď vezoucí ze severní Afriky do Peru "maurské poníky", patrně berbersko-španělského původu, se zdá méně důvěryhodná, i když o lodi existují španělské zápisy. Podobně jako na jiná vyprávění o ztroskotání lodí, která se spojují se vznikem některých plemen, je i na toto třeba pohlížet s rezervou.

Dnešní Chincoteague:
Přestože existence zdivočelých koní byla všeobecně známa, začalo se o ostrovní stádo zajímat protipožární oddělení Chincoteague (dobrovolný útvar spravující ostrovy) až ve 20. letech 20. století. V té době už ponyové projevovali známky degenerace. Byli zakrnělí, měli různé vady stavby těla a dokonce i deformace stavby kloubů vyplývající z nekontrolované příbuzenské plemenitby. Měli například špatnou stavbu málo kostnatých končetin, přední nohy s "telecími" koleny a zadní nohy byly ve většině případů šavlovité nebo "kravské". Prsa byla velmi často mimořádně úzká s rozbíhavým postojem končetin. Špatná byla i kvalita kostí - zvířatům chyběla substance. Hlava se jevila v poměru k proporcím těla příliš velká a hrubá. Typická byla tendence těchto koní k zakrňování, ostatně průměrná výška nikdy nepřesáhla 122 cm. Kvalitě ponyů, zejména s ohledem na hlavu, se nikdy nevěnovala velká pozornost a ani dnes to není jinak.

Na omezení růstu se ke všemu ještě podílí fakt, že pastva na písčitých, solí prosáklých bažinách je omezená a má velmi špatnou kvalitu. Na druhé straně však právě život v takových podmínkách změnil zvířata, která přežila, v jedny z nejhouževnatějších koní na světě, schopných odolávat všem rozmarům podnebí.

Od roku 1920 zde probíhají cílené a celkem úspěšné pokusy o zlepšení chovu. Ve své době sem byli dovezeni shetlandští a velšští ponyové. Obě tato plemena splynula s místními ponyi a přinesla určité zlepšení. Méně pochopitelné, ale nyní daleko patrnější, bylo využití pinta, zřejmě proto, že on a ostrovní poníci měli patrně kdysi v dávné minulosti některé společné předky. Po přikřížení pinta se objevilo mnoho strakáčů, ačkoliv jsou tu hojné i všechny možné jiné barvy. Pintové se nejspíš zasloužili o nynější "koňský" vzhled hlavy chincoteague.

Chincoteaguaský dobrovolný hasičský sbor pokračuje v péči o tyto poníky. Každým rokem se slaví dva Dny chytání koní, které připadají na poslední čtvrtek a pátek v červenci. Při této příležitosti muži ze sboru obklíčí poníky na Assateague a přes úzký průliv je zaženou na ostrov Chincoteague. Tady je zavřou do ohrad, spočítají je a přebyteční ročci se prodávají v aukci. Výsledky prodeje pak slouží jako prostředky k péči o stádo.

Ovšem docházelo zde ke konfliktům mezi ochránci koní a jinou ochranářskou skupinou, Federální službou pro rybolov a zvěř. V roce 1943 zde byla zřízena rezervace pro divoké vodní ptáky, zvlášť pro kachny a husy. Pro zlepšení hnízdních podmínek tu FFWS (Federal Fish and Wildlife Service) vybudovala hráze a rybníčky, které poníci pochopitelně rozdupávali. Proto byl pohyb poníků omezen na malý bažinatý úsek ostrova o ploše 3 600 hektarů. Pouhých 5% původních pastvin nemohlo pochopitelně stádo uživit. Navíc ploty bránily koním v přístupu k moři, kde se v létě zachraňovali před obrovskými hejny komárů. Plocha vymezená koním byla položena tak nízko, že ji často postihovaly záplavy. Největší katastrofu způsobila bouře v roce 1962. Tehdy se z Atlantiku neočekávaně přihnal cyklon, který odnesl mnoho koní do moře a spousta se jich utopila. To zburcovalo veřejné mínění, a tak už v roce 1966 se koně stali právoplatnými, zákonem chráněnými obyvateli rezervace.
Misty z Chincoteague

Ponyové si však získali pozornost široké veřejnosti už dříve, hlavně díky knize pro děti, která se jmenovala "Misty z Chincoteague". Napsala ji Marguerita Henryová, která při návštěvě aukce koní zakoupila týden staré hříbátko ponyho. Ještě větší publicity a snad až přehnané reputace se ponyům z Chincoteague dostalo v roce 1961, kdy 20th Century Fox natočila podle knihy M.Henryové film Misty. Není pochyb o tom, že právě kniha a následující film způsobily úžasný vzrůst popularity těchto poníků a daly podnět i k odbornější péči o stádo.

Závěrem:
Dnes jsou chincoteagueové soustavně, i když možná značně nekriticky sledováni, a protože jsou snadno ovladatelní, považují se za nejlepší pony pro děti. Je zajímavé, že chincoteague podobně jako mustang v západních státech je příkladem, jak si zvířata mohou získat zájem veřejnosti, pokud někdo obrátí pozornost na závažný problém. Tito ponyové se někdy také označují za jedinou domorodou skupinu "ponyů" v USA.


Arravani

10. prosince 2008 v 8:58 | Lenishek :) |  Arravani

Původ a historie:
Domovem arravaniho je Peloponés v Řecku. Původ ukazuje k arabskému koni, ale nikdo přesně neví, kdy se začalo s chovem. Neexistuje plemenná kniha a při šlechtění se nikdy příliš nehledělo na exteriér, protože arravani vždy sloužil především jako pracovní pony.

Popis a charakteristika:
Arravani je užitečný pony vysoký 125 až 140 cm v kohoutku. Exteriér není příliš dokonalý. Obyčejná hlava, která někdy ukazuje orientální původ, přechází do silného krku. Hrudník je dostatečně hluboký a široký, záď silná, srázná a úzká. Fundament je suchý a kvalitní. Kopyta jsou velmi pevná. Vadný postoj, většinou kravský, je poměrně častým nedostatkem.

Využití:
Jako ostatní horská plemena, i arravani vyniká jistým chodem v těžkých terénech, dobrou orientací a vytrvalostí. Má pozoruhodné skokanské schopnosti, proto se kříženci s plnokrevníky často uplatňují ve sportu. Kříženci s osly se využívají jako soumaři. Využití nachází arravani i v zemědělství a hodně arravanyů disponuje přijemným mimochodem.


Armorický kůň

10. prosince 2008 v 8:57 | Lenishek :) |  Armorický kůň
Původ a historie:
Armorický kůň je prvním historicky doloženým chladnokrevným plemenem. Říkalo se mu také "přímořský" kůň, který svou velikostí a silou udivoval římské autory. Žil ve Francii, na pobřeží mezi ústím Seiny a Loiry a odtud se šířil na severovýchod. Samozřejmě již dávno vymizel.


Ariežský kůň

10. prosince 2008 v 8:56 | Lenishek :) |  Ariežský kůň

Název plemene: Ariéžský kůň

Původ: Francie
Typ: pony
KVH: 132 - 148 cm
Barvy: černá

Historie
Toto plemeno je známo též pod názvem Mérenský kůň. Pochází z francouzských hor. Ariéžský kůň je velmi staré plemeno, pravděpodobně potomek původních divokých koní. Později bylo ovlivněno orientální krví arabských a berberských koní. Na začátku 20. století začal cílený chov původně zdivočelých koní a roku 1948 byla založena plemenná kniha.

Povaha
Tito koně jsou neuvěřitelně odolní, mrštní a v hornatém terénu se pohybují s naprostou jistotou. Povahu mají laskavou, vstřícnou, jsou vhodní jako rekreační koně i jako jezdečtí poníci pro děti.

Konstituce
Hlava je líbivá, uši malé, žíně jsou bohaté a zvlněné. Krk je krátký. Stavba těla je mohutná, hrudník hluboký, hřbet dlouhý a svalnatý, záď skloněná a ocas nízko nasazený. Končetiny jsou krátké, pevné, kopyta tvrdá a kvalitní, takže se nemusí kovat.
Srst je výhradně černá, v kohoutku mívají 132 - 148 cm.

Využití
Ariéžský kůň se využívá jako pracovní plemeno do míst, kam se nedostane traktor, jsou dobří soumaři a stéle oblíbenější jezdečtí koně pro děti i dospělé. Chody mají pohodlné a jen tak se neunaví.


Argentinský rančerský kůň

10. prosince 2008 v 8:54 | Lenishek :) |  Argentinský rančerský kůň

Původ a historie:
Plemeno se chová v Argentině. Podobně jako další jihoamerická plemena leží původ ve španělských koních přivezených konkvistadory. V poslední době probíhá křížení s percherony ke zvýšení mohutnosti a odolnosti pro práci na ranči.

Popis a charakteristika:
Argentinský rančerský kůň je kompaktní středně velký kůň. Hlava je klínovitá, přiměřeně velká, fundament masivní a kopyta pevná. Vyskytují se všechny barvy včetně strakošů, hnědáků, ryzáků a běloušů. V horských oblastech jsou koně trochu robustnější a menší.

Využití:
V zemědělství, při pracech na ranči s dobytkem. Využívají je gaučové, obdobně jako slavného criolla. Chody sice nejsou příliš prostorné, ale pohodlné, někdy mají koně sklon k mimochodu. Rančerský kůň se využívá také na lehké práce v tahu.



Arenbersko- severokišnarský kůň

10. prosince 2008 v 8:53 | Lenishek :) |  Arenbersko- severokišnarský kůň
Původ a historie:
Toto plemeno pochází z Německa. Vzniklo na podkladě dülmenského koně. Jde o velmi vzácné plemeno, roku 1985 byl počet 20 ks.

Popis a charakteristika:
Zbarvení je nejčastěji hnědé, tmavě hnědé. Výška 132 - 140 cm.


Arabo- haflinger

10. prosince 2008 v 8:52 | Lenishek :) |  Arabo- haflinger

Původ a historie:
Arabo - haflinger pochází z Německa. Základem pro chov jsou samozřejmě arabi a haflingové, přičemž v prvních 3 generacích musí být zajištěno, že minimální podíl výchozí populace nesmí být menší než 25%. Tento křížený "hafling" není v očích šlechtitelů chovajících čistokrevné čistokrevné haflingy bez příměsi cizí krve pravým haflingem. Přitom šlo a jde především o to, jak mohou být vylepšeny jezdecké vlastnosti haflinga. Jedni zastupují čisté šlechtění selekcí, ti druzí přivádějí jinou krev křížením s arabem. Při přílivu cizí krve se sice plemeno zušlechťuje, ale přitom zůstává typ plemene původní. Plemenná kniha je vedená v německém městě Verden.

Popis a charakteristika:
Výška se pohybuje v rozmezí 138 - 148 cm. Je to nenáročný, nekomplikovaný, přátelský, zdravý, kůň s výborným charakterem. Elegantní, malý jezdecký kůň má typické arabské znaky jako je čtvercový formát, suchá, krátká a ušlechtilá hlava s konkávním profilem, velké, jasné oči. Krk je dostatečně dlouhý, dobře nasazený. Plece jsou dlouhé, dobře osvalené. Hřbet je dostatečně dlouhý, kohoutek dostačující, hrudník je hluboký a široký, záď výborně osvalená a šikmá. Fundament je suchý, korektní, klouby velké. Barvou jsou to ryzáci s dlouhou světlou hřívou a ohonem podobně jako haflingové.

Využití:
Využívá se především jako jezdecký kůň pro děti a mládež kvůli svému vzrůstu a dobrým chodům.


Arabo- berber

10. prosince 2008 v 8:51 | Lenishek :) |  Arabo- berber
Christiane Slawik,www.slawik.com

Původ a historie:
Plemeno se chová ve státech severní Afriky. Je to produkt křížení mezi arabem a berberem. Již před tisíci lety se začalo s chovem za účelem vyšlechtit elegantního, pohyblivého a odvážného válečného, jezdeckého a užitkového koně.

Popis a charakteristika:
Arabo-Berber má slučovat nejlepší vlastnosti obou plemen, tedy araba a berbera. Má být čtvercového typu, zaoblený a harmonický. Hlava je úzká, suchá a má ušlechtílý výraz. Většinou je stejně tvarovaná jako u araba. Krk má být dlouhý a elegantně spojený s hlavou. Je svalnatý a podobně klenutý jako to známe například od andaluského koně. Osvalení hrudníku je výrazné, záď a plece působí harmonicky. Hrudník má dostatečnou hloubku. Kohoutek je přiměřeně výrazný a jeho spojení s krkem a hřbetem je elegantní. Hřbet je pevný a záď krátká a silná. Kopyta jsou středně velká a tvrdá. Šlachový a vazivový aparát je natolik pevný, že kůň snese i relativně velké zatížení. Hříva a ohon jsou o něco řidší než u berbera, ale jemné a často hodně dlouhé. Ohon nezřídka sahá až k zemi. Vyskytují se všechny barvy a velmi často mají kovový lesk. Výška se pohybuje kolem 150 cm.

Využití:
V současnosti se využívá jako jezdecký nebo reprezentativní kůň.