Camargue

24. listopadu 2007 v 20:29 | Lenishek :) |  Camargue

Úvodem...
Camargští koně žijí v deltě Rhóny v jižní Francii, v drsném kraji v létě stravovaném prudkým žárem a po zbytek roku zaplaveném studenou slanou vodou. Mistral, zuřivý prosolený vítr utlačuje spoře rostoucí keříky, trdé trávy, rákos a slanobýl, na nichž se koně pasou. Zdejší obyvatelé jsou hrdí na svůj bažinatý kraj, nazývají ho "nejvznešenějším krajem, který kdy člověk dobyl" a jejich koně byli romanticky opěvováni jako "koně z moře". Společně s divokými černými býky, kteří se chovají pro koridu, jsou koně solí Camargue...

Vysvětlení názvu:
Tento polodivoce žijící kůň nese název oblasti Camargue, v níž žije. Ta tvoří protáhlý trojúhelník mezi městy Arles, Montpellier a Martigues u Marseille. Dnes je tato krajina z větší části rezervací, jen část je odvodněna a slouží k pěstování rýže a vína, původně to však byla nedostupná divočina, kde zdivočelí koně žili zcela nerušeni. Sama přírodní rezervace měří 6880 ha (laguna Étang de Vacarés), ale chráněné jsou ještě další plochy, především části zaplavované mořem.

Původ a historie:
Původ tohoto camargského koně je záhadný. Je to nesporně přirozené plemeno, vzniklé samovolně na základě domácích koní, i když jižní Francie byla také domovem koní divokých, o nichž svědčí paleontologické nálezy i jeskynní malby, roztroušené v celé oblasti. Tito předhistoričtí koně se ale na vzniku camargského koně nepodíleli. Základem plemene byli určitě domácí koně starověcí, ovlivnění v 7. a 8. století berberem a později ještě dalšími plemeny. Stáda koní v camargue totiž neustále doplňovali uprchlíci různého původu, ať z bojujících armád, obchodních karavan nebo z místních chovů.
Již římští autoři nám zanechali zprávy o koních volně žijících v bažinách poblíž řecké osady Masílie, tedy v dnešní Camargue. O jejich původu jim však nebylo nic známo, nesporně se však na jejich vzniku podíleli koně keltských Galů, proslulých chovatelů. Po přelomu letopočtu mohla být stáda posílena koňmi germánských nájezdníků (Vandalů a Ostrogotů) a nakonec možná i koňmi mongolskými za vpádu Hunů a dalších kmenů. Po obsazení Iberského poloostrova arabskými dobyvateli (7. a 8. století n.l.) se po celé jižní Francii rozšířil vliv arabů a hlavně berberů, který je dodnes na camargském koni patrný.
Stáda (manady) žila v izolaci v oblasti Camargue celkem nerušeně, odchycené koně používali pouze místní pastevci dobytka. Teprve v roce 1968 byli camargští koně uznáni jako plemeno. Vznikla asociace chovatelů a Národní hřebčín v Nimes převzal každoroční kontroly hřebců. V roce 1928 byla pro tyto koně vyhlášena rezervace o ploše 150 čtverečních kilometrů. Později k ní přibyly další chráněné plochy, v tomto případě ovšem přírodní rezervace, poskytující ochranu i dalším druhům rostlin i živočichů.

Popis a charakteristika:
Camargský kůň je velmi originální, přirozeně vzniklé plemeno, odvozené nepochybně od koní domácích. Přestože jeho původ je zřejmě velmi smíšený, vytvořil se jednotný typ, bělouš s jemnou srstí, bohatou hřívou a ohonem, poměrně nízký, nepříliš ušlechtilý, ale nesoucí zřetelné známky orientálního původu. Camargský kůň je přizpůsoben životu v bažinatém terénu, dovede se znamenitě pohybovat po zaplavených plochách, výborně plave a je velmi skromný, spokojí se i se slanomilnou vegetací. Celkově působí primitivním dojmem, ale je to velmi zajímavý kůň, schopný práce s dobytkem a vhodný k jízdě.
Camargský kůň je vysoký 135 - 145 cm, má poměrně těžkou, nepříliš ušlechtilou hlavu s rovným nebo vyklenutým profilem a silnými žuchvami, které jsou ovšem ovlivněny nutností spásat tvrdé slanomilné byliny a rákos. Krk je poměrně krátký, kohoutek plochý, lopatka strmá. Plece a prsa jsou mohutně osvalená, široká, hrudník hluboký, krátký hřbet pevný a záď svalnatná. Nohy jsou poměrně krátké, ale dobře utvářené, s pevnými klouby a plochými, širokými, velmi tvrdými kopyty. Obvykle se koně nekovají. Záď je krátká, silná, ocas poměrně nízko nasazen. Koně mají mít "barvu mořské pěny", jen zřídka se objevují koně jiné barvy. Hříva a ocas jsou hedvábné. Koně vynikají životností a skromností, dospívají pomalu, až mezi pátým až sedmým rokem, ale zato jsou dlouhověcí, běžně přežívají 25 let i déle v plné síle. Svérazným znakem tohoto plemene jsou chody. Mají dlouhý, mimořádně energický krok s vysokou akcí kolen a vydatný cval. Klus je krátký a tvrdý, takže je pro jezdce nepříjemný, ale zato cval a trysk jsou lehké, vláčné a plynulé. Kůň je mimořádně obratný a odvážný a má přirozený cit pro práci s nebezepčným černým skotem, chovaným zde pro francouzské zápasy s býky, které jsou ovšem méně drastické než španělské.

Povaha:
Život ve volné přírodě ovlivnil povahu tohoto koně. Jsou to zvířata velmi soběstačná, bystrá a obezřetná. Mimořádně snadno se pohybují v nejistém, často se měnícím bažinatém terénu a dovedou si poradit i při záplavách, kdy často musí přeplavat dlouhé úseky. Mají velkou odvahu, a proto jsou úspěšní při pohánění a krocení agrasívních černých býků. Přesto, že jsou tito koně tak samostatní, jsou docela dobře ovladatelní a hodí se i pro méně zkušené jezdce.

Využití:
Původně se camargští koně používali jen příležitostně a větší část stád žila ve volné přírodě zcela bez dozoru. Nyní se však chov kontroluje, hříbata se každoročně odchytávají a označují vypáleným znakem C. Pak jsou většinou znovu vypouštěna do přírody se svými matkami, kde žijí až do dospělosti, tj. do stáří pěti i více let. Značná část hřebců se ovšem potom odchytává a slouží pastevcům dobytka, zvaným gardiani, při práci s černými býky pro zápasy. Camargští koně měli vždy velký význam ve folklóru této oblasti a dodnes se při tradičních lidových slavnostech uplatňují jako stafáž při jízdách na býcích a při podobných příležitostech. K mistnímu folklóru patří i svérázné postoje, sedla a ozdoby vyráběné speciálně pro camargské koně. V poslední době našli camargští koně uplatnění v novém oboru, v jízdní turistice. Příroda této zvláští oblasti v létě velmi horké, v zimě mrazivé a často zaplavované mořskou vodou, je neobyčejně bohatá a barvitá a dosud se zde nacházejí četná sídliště a hnízdiště hejn vzácných ptáků, dokonce i plameňáků. Tato atraktivní místa jsou ovšem dostupná pouze za příhodných podmínek na hřbetech koní. Právě proto se jízdní turistika v této oblasti těší neobyčejnému rozvoji. Camargští koně se ovšem v nejnovější době používají také v zemědělství, nejen při práci s běžným dobytkem, ale také v menší míře při sklizni rýže a vína. Díky zlepšení životních podmínek v některých částech rezervace a také jistému výberu a veterinární péči totiž těchto koní přibývá a ne pro všechny se najde místo na poměrně omezené ploše. Zvýšení stavu není totiž možné s ohledem na jiné chráněné objekty a živočichy. Následkem toho se přebyteční koně dostávají do širšího okolí Camargue a uplatňují se v různých oborech. Základní stavy jsou ovšem chráněné a nedoktnutelné. Tento kůň totiž patří k národním pokladům Francie.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama