Listopad 2007

Rembrant

30. listopadu 2007 v 20:09 | Lenishek :) |  Slavní koně
Příběh:
Mezi známými drezúrními koňmi byl Rembrandt několik let bezesporu nejznámější. Rembrandt byl krásný a od přírody elegantní. Jeho lehký a pružný pohyb byl plný síly, a hlavně byl sebevědomou osobností, byl ohromně výkonný a velice chytrý.
Rembrandt se však také velice zajímal o dění kolem, hipologové tomu říkají "lekavý". U něj však i tato vlastnost byla přehnaně vyvinutá, a tak práce s ním nebyla jednoduchá. "Každý den si vymyslel něco nového," říká i jeho jezdkyně Nicole Uphoffová. "Nuda s ním nikdy nebyla, vždy to bylo zajímavé a nakonec jsme to spolu zvládli." To tedy ano. Důkazem je 13 zlatých medailí získaných na mezinárodních šampionátech a olympijských hrách.
Rembrandt se narodil u Herberta de Baeye jako westfálský kůň. Jeho otec, Romadour II, byl charakteristický velice elegantním exteriérem, samozřejmým vystupováním a hlavně svými prostornými a pružnými chody. Rembrandtova matka je sestrou známého Ahlericha, jehož chovatelem mimochodem byl taký Herbert de Baeye.
Synovec Ahlericha, Rembrandt, se narodil 15. března 1977. I když byl krásným a hodným hříbátkem, výstavy ho nebavily. I jako hřebce ho nikdo nechtěl, proto byl v 2 letech vykastrován. Po dalším roce byl prodán za 16 500 DEM Josefu Hahnemu. V jeho stáji se začátkem roku 1981 objevila rodina Uphoff, která sháněla koně pro svou 14letou dceru Nicole. "I když nebyl zrovna nejhezčí, protože měl oteklé oko, asi se někde zranil, okamžitě jsem se do něj zamilovala. Byl sice trochu subtilní, ale pěkný a s již tenkrát vynikajícími chody", vzpomíná Nicole Uphoffová. Spolupráce s tímto energií překypujícím koněm však byla den ode dne těžší.
Mladá jezdkyně nebyla schopna zvládnout jeho obrovskou chuť jít dopředu a tak Rembrandt přišel do výcviku Toma Hollanda. Zandelouho poté přešel do rukou Klause Balkenhofa, který Rembrandta popsal jako klenot s neuvěřitelnými předpoklady, ale zároveň se netajil tím, že je to kůň, který reaguje přecitlivěle a kvůli své lekavosti není nejpříjemnějším partnerem. Řekl o něm ale, že se hezky jezdí a dobře se s ním pracuje. Známý mistr Fritz Tempelmann má asi jiný názor. Byl dalším jezdcem, který se musel vypořádat s Rembrandtem, a zlomil si přitom nohu. Jak se formovala Rembrandtova osobnost, stále častěji dával najevo své nálady. Brzy byl tak obtížný, že i nasednutí na něj se stávalo uměním. V té době se Uphoffovi rozhodovali, zda se ho nezbavit. Dobří přátelé jim ale radili, aby vydrželi. Rembrandta dostal na starost Dr. Uwe Schulten-Baumer, který ho v letech 1985-1988 dostal na vrchol. Nejsilnější stránkou tohoto výjimečného trenéra je to, že se dokáže zcela do koně vcítit. Nejprve nechal Rembrandta uvolňovací prací zapomenout na svou minulost a pak ho pomalu a opatrně naučil vyšší matematiku drezúry. V roce 1987 startoval Rembrandt prvně v Grand Prix. O pět měsíců později vyhrál s Nicole svůj první speciál, přičemž porazil Christine Stückelberger s Gaugin de Lully. Potom vyhráli 2 zlaté medaile na Mistrovství Evropy mladých jezdců, přidali dvě první místa v hlavních soutěžích v Rotterdamu a koncem roku byli přijati do olympijského týmu.
Do Koreje odjeli poté, co vyhráli mistrovsví Německa ve Verdenu a Grand Prix Special v Cáchách. Tyto soutěže vyhráli i v olympijském obdélníku, přičemž v soutěži družstev porazili Margaret Otto-Crapin o 3 body. V soutěži jednotlivců již vítězství bylo jasnější. Tentokrát dostali o 59 bodů více. K tomuto příspěly zejména dokonalé prodloužení v klusu i ve cvalu, téměř vždy optimální piafy a pasáže včetně přechodů. I čerstvost a elasticita tohoto valacha, který budil dojem, že má neomezené možnosti, značně k výsledku přispěly. Opět zde bylo dokázáno, že drezúrní ježdění není jen bezchybné provedení předepsaných lekcí. Toto vítězství bylo jedinečné i z jiného hlediska, vždyť Nicole i Rembrandt byli téměř nezkušení. Když Heinz Pollay v roce 1936 vyhrál dvě zlaté medalile, bylo mu 28 let. Po téměř 52 let byl ve statistikách veden jako nejmladší olympijský vítěz. A nyní ho z této pozice vytlačila 21-letá.
Ve stylu Soulu to šlo nějakou dobu dál. 1989 dvojitý úspěch na mistrovství Evropy a 1990 vítězství na mistrovství světa. V r. 1991 opět byli členy vítězného družstva na mistrovství Evropy, v jednotlivcích ale zvítězila Isabell Werth a Gigolo. O rok později byli opět na vrcholu v Barceloně, kde byl Rembrandt tak dobrý, že získali 1626 bodů, čehož ještě nikdy nebylo dosaženo.
V roce 1993 se zdálo, že bude kariéra Rembrandta díky nehodě ukončena. Na dekorování na mistrovství Německa ho jeden kůň kopl pod koleno, přičemž mu urazil 7 cm kus kosti, která musela být fixována dvěma šrouby. Šance na vyléčení nebyla větší než 50%, ale Rembrandt se sportovní invaliditě ubránil. Po jednoměsíční přestávce oslavil návrat výhrou v Grand Prix Special. V srpnu byl opět členem vítězného družstva na Mistrovství světa a v soutěži jednotlivců byl druhý. V následující sezóně byl drezúrní komisí, na základě výsledků, jednohlasně zvolen jako náhradník pro Atlantu. Nicole však startovat odmítla, alespoň zatím. Krátce nato totiž použila nejasně formulované pravidlo FEI, které jí dávalo právo startovat i v případě, že by nebyla nominována do ekipy. Tím se Rembrandt stal vedle ruského koně Absentha jediným koněm, který se účastnil olympijských her třikrát. Naděje na úspěšné zakončení kariéry se však nenaplnily. V Atlantě se vůbec neumístil a nakonec musel skončit, protože těsně před soutěží kür okulhal. Hodně lidí si myslelo, že se to Rembrandtovi již nemělo dělat. On byl ale úplně zdravý. Přesto se v médiích hodně pomlouvalo a většina si myslela, že je tento 19letý kůň zneužíván, a že se měl rozloučit úplně jinak. Oficiálně se Rembrandt rozloučil 19. října 1996.

Infíčko

30. listopadu 2007 v 20:06 | Lenishek :) |  Info o parkuru
Takže teď se vraťme zpět do minulosti.Již v roce 1865 na přehlídce koní v Dublinu bylo předveden parkur ve své nejjednodušší verzi, kde koně skákali do výšky a do dálky přes překážky postavené z prken. V roce 1866 se konal v Paříži concours hippique, na kterém byli účastníci hodnoceni při předvedení při předvádění skoků přes řadu přírodních překážek. Celkem přirozeným dalším krokem bylo přenesení soutěží na uzavřená kolbiště, kde je diváci mohli lépe sledovat. V prvopočátcích tohoto sportu však "přeskakovaní" nezajímavých, nevýrazných klád a směšných živých plotů nepřilákalo zdaleka tolik diváků, jako třeba vozatajství nebo jiná, zajímavější odvětví jezdeckého sportu. V roce 1883 byly soutěže ve skákání do výšky do dálky zařazeny do programu jezdecké přehlídky v New Yorku a okolo roku 1900 začalo parkurové skákání nabývat dnešní podoby. Významným silný podnět dostaly skokové soutěže zařazením do každoročních Mezinárodních jezdeckých dnů v Olympii, konaných v Londýně.
Parkurové skákání je od svých prvopočátků mezinárodním sportem.První pohár národů, který je v současnosti nejdůležitějším každoročním měřením sil družstev, se jel poprvé v roce 1910. Americké družstvo se zúčastnilo jezdeckých dnů v Olympii v roce 1911. O rok později bylo oceněno na olympijských hrách ve Stockholmu švédské družstvo a mezi jednotlivci zvítězil Francouz Jean CAriou na koni Mignon. Vtomto období , v roce 1928, zvítězil na olympijských v Amsterdamu ve skokových soutěžích jednotlivců náš kapitán Ventura s koněm Eliotem a naše družstvo bylo páté,
V počátcích skokových soutěží byly penaltové body udělovány za shození lehké lišty položené na vrcholu překážky, přičemž se zakopnutí přední a zadní nohou hodnotilo rozdílně. Soutěžící - zpočátku to byli téměř na výjimky vojáci - seznámili své koně s překážkami dříve než vyjeli na dráhu. Body mohly získat nebo ztratit také za čistotu stylu a obtížnost překonaných překážek. Pravidla se však v jednotlivých zemích značně lišila a někdy byla rozdílná dokonce uvnitř jednoho státu.
Po 2. světové válce nastal v parkurovém skákání obrat k lepšímu. Vzestup popularity tohoto sportu pramenil z Vítězného šampionátu, pořádaného v pozdním létě 1945 ve White City v Londýně. Soutěž připravil plukovník Mike Ansell a n nově reorganizovaná British Showjumping Society. Ansell využil představivosti a do závodů využil nové prvky. Použil například nabarvené klády a výplně překážek, keře květiny. O desetiletí později začala tento sport přenášet televize, a protože se parkurové skákání odehrává v omezeném prostoru a má jednoduchá pravidla, stalo se ideálním předmětem přenosů pro toto nové médium. Televize se naopak zasloužila o širokou diváckou obec sledující tento sport. Pat Smythe( první žena, která se zúčastnila skokových soutěží na olympiádě v roce 1965)a kůň Flanagan a David Broome s koněm Sunsalve se stali známými v každé domácnosti. Popularita skokových soutěží v Británii po roce 1970 poněkud poklesla, ale v Severní Americe a kontinentální Evropě se těší stále obrovskému zájmu a velkému zájmu a velké soutěže v krytých halách přitahují množství přívrženců. A teď už zpět do přítomnosti.

Pravidla

Parkur se skáče v uzavřeném prostoru. Parkur obsahuje několik stupňů obtížnosti. Od nejlehčího stupně, který se značí ZM, až po ten nejtěžší, označovaný jako TT. Každý stupeň obtížnosti má danou výšku překážek, přes které kůň skáče. V každém stupni obtížnosti může být překážka vyšší o 10cm, než je předepsaná výška. Např. pokud má stupeň obtížnosti Z danou výšku 100cm, může být překážka zvýšena na výšku 110cm.
Dále se dá parkurové ježdění ještě rozdělit na různé druhy soutěží, jako je klasická soutěž, dvoufázové skákání a stupňovaná obtížnost. Při klasické soutěži se jedná o určitý stupeň obtížnosti. V první jízdě rozhodují pouze chyby, které soutěžící kůň udělal. Není zde však posuzován čas. Pokud se stane, že více jezdců zajede parkur bez chyby, pokračuje se rozeskakováním. Do této části soutěže je umístěno méně překážek než do základní části, ale na druhou stranu mohou být zvýšeny až o 10 cm. V rozeskakování se již na čas hledí, jelikož se může stát, že opět zajede několik jezdců svou jízdu bez chyby, bude to právě čas, co bude rozhodovat o vítězi.Dvoufázové skákání, tzv. dvoufázovka. Při tomto závodě se jedná o soutěž, která nemá přímo určený stupeň obtížnosti. Její zápis vypadá asi takto: 120/130. To znamená, že v první fázi soutěže jsou překážky do 120cm (stupeň L) a v druhé fázi pak do výšky 130 cm (tj. stupeň obtížnosti S). Soutěž poté probíhá tak, že pokud jezdec projede první část závodu bez chyby, postupuje do druhé části, kde je však měřen i čas. Pokud se však stane, že kůň udělá chybu již v první části, tak do druhé části už nepokračuje.Při stupňované obtížnosti, neboli postupce, jsou překážky postavené od těch nejmenších po největší. Bodování je jiné, než u předešlých soutěžích. Při tomto skákání lze získat pouze určitý počet bodů a to tak, že za jednu bezchybně skočenou překážku je jeden bod, za dvě dva body, atd… Tyto soutěže jsou zakončeny tzv. žolíkem, což bývá nejvyšší skok a za jeho skočení bývá připsán dvojnásobný počet bodů, ale na druhou stranu, pokud kůň tuto překážku shodí, je mu dvojnásobný počet bodů odečten. Druhá možnost je skočit vedle tzv. "žolíka" klasický oxer, který je ale bodován běžným počtem bodů.
Přehled všech stupňů obtížnosti:
ZM - 90cm
Z - 100cm
ZL - 110cm
L - 120cm
S - 130cm
ST - 140cm
T - 150cm
TT - 160cm

Druhy překážek:

JEDNODUCHÉ PŘEKÁŽKY
Přes jednoduchou překážku se skáče jedním skokem. Dva nejdůležitější typy jednoduchých překážek jsou kolmý skok (kolmák) a dvojbradlí neboli oxer.

KOMBINOVANÉ PŘEKÁŽKY
Kombinace se skládají ze dvou, tří nebo více částí. Například trojskok se skládá ze tří skoků, které tvoří jednu překážku. Kombinace mají v parkúru jedno číslo. Jednotlivé skoky v jedné kombinaci se označí písmenem (A, B, C). Pokud kůň odmítne skočit v kombinaci například skok C, musí jezdec absolvovat znovu celou kombinaci.

VÝŠKOVÁ PŘEKÁŽKA
Výšková překážka se překonává jedním skokem. Pro koně jsou čistě výškové překážky velmi nepříjemné, neboť u těchto překážek bývá větší problém určit dobrou vzdálenost odskoku. Všeobecně by se mělo na výškové překážky najíždět nepříliš rychle s dobře shromážděným koněm. Správné místo odskoku leží blíž překážky než například u šířkové překážky. Kůň musí vyskočit spíše nahoru než překlenout vzdálenost. Mezi výškové překážky patří kolmák, zeď a ohrada.

KOLMÁ PŘEKÁŽKA
Kolmák je svislá překážka stavěná pouze do výšky. Mezi stojany se zavěsí několik bariér nebo dřevěných prken nad sebe. Kolmá překážka je školní příklad výškové překážky.



ZEĎ
Zeď je výšková překážka, která je složena z beden. Zvládnout tuto výškovou překážku je dost obtížné, neboť kůň nevidí místo doskoku.

ŠÍŘKOVÁ PŘEKÁŽKA
Šířková překážka je stavěna v horizontální perspektivě. Přes tyto překážky musí kůň překlenout určitou vzdálenost. Patří sem různé typy oxerů a triple-bar.

ŽOLÍK
Žolík bývá nepříjemná, ale nezáludná překážka. Může být různě postaven. Žolík se většinou liší od běžných překážek určitým vzhledem, například spodek překážky může být tvořen nerovným kmenem stromu. Žolík bývá označen žolíkovou kresbou, upevněnou na stojanech překážky. Za překonání této překážky dostane jezdec v soutěžích postupné obtížnosti dvakrát tolik bodů než za překonání poslední regulérní překážky.

OXER
Při překonávání oxeru musí kůň skočit do výšky a zároveň překlenou určitou vzdálenost. Vrchní bariéry jsou u oxeru ve stejné výšce. Je-li zadní bariéra výše než přední, hovoříme o dvojbradlí (double-bar). Dvojbradlí je pro koně příjemnější než klasický oxer. Přestože se oxer skládá z několika částí, je to jedna překážka, tj. jednoduchá, a kůň ji musí překonat jedním skokem.



TRIPLE-BAR neboli TROJBRADLÍ
Triple-bar je šířko-výšková překážka skládající se ze tří šikmo stoupajících bariér. Tuto překážku zdolává kůň jedním skokem. Variantu triple-baru představuje takzvaná pyramida která má první a třetí bariéru ve stejné výšce - střední bariéra tvoří nejvyšší bod překážky.

VODNÍ PŘÍKOP

Příkop naplněný vodou je známá parkúrová překážka. Vodní příkop je většinou široký 2-4 m a hluboký 10-15 cm. Musí být vyhlouben v povrchu kolbiště. Je to čistě šířková překážka, která se liší také tím, že kůň při jejím špatném překonání doskočí do vody. U této překážky je důležitá reakce koně na vodu. Na odskokové straně této překážky může být umístěna odskoková bariéra nebo nízká proutěná překážka, která nesmí být vyšší než 150 cm. Doskok vodního příkopu musí být vyznačen bílou páskou, aby rozhodčí mohl lépe konstatovat případnou chybu koně.

ODSKOKOVÁ BARIÉRA

Odskoková bariéra označuje místo odskoku. Někdy se tato bariéra pokládá před překážku a koni se tak usnadňuje určení správného místa odskoku.

Neposlušnost koně:

zastavení před překážkou, vybočení....
ZASTAVENÍ PŘED PŘEKÁŽKOU
Za zastavení před překážkou se považuje, jestliže kůň zastaví před překážkou, kterou má překonat. Není rozhodující, zda přitom překážku poboří nebo posune. Podle pravidel F.E.I. (Féderation Equestre Internationale) je jezdec vyloučen při třetí neposlušnosti koně.


VYBOČENÍ
Vybočení znamená, že se kůň vymkne z moci jezdce a mine překážku, kterou měl překonat, cílovou čáru nebo povinný průjezd.


ODEPŘENÍ POHYBU
Za odepření pohybu se považuje, jestliže kůň zastaví a odmítá pohyb vpřed.


BAROVÁNÍ KONÍ
Barování zahrnuje všechny umělé techniky k donucení koně, aby v soutěži skákal výš a pozorněji. Způsoby barování mohou být různé: například jezdec nechá během tréninku

Citátky I.

30. listopadu 2007 v 20:00 | Lenishek :) |  Citátky
Krásný kůň je vždycky zážitek... je to ten druh citového zážitku, který slova pokazí.
Vítr se proháněl. Bůh jej vzal, zhmotnil a vytvořil z něj koně. S jiskřičkou duše však kůň letěl sám jako vítr s větrem o závod.
Nejtěžší věc, kterou lze dělat na koni, je dělat absolutně nic !
Koňák by nikdy neměl ukázat strach či zlost.
Cval je lék na každé zlo...
Nikdy se doopravdy nenaučíš klít, dokud se nenaučíš jezdit na koni.
Jízdou na koni si půjčujeme svobodu.
Kůň cválá svými plícemi, Vytrvaá svým srdcem a Vítězství svým charakterem.

Rosette slalom

30. listopadu 2007 v 19:56 | Lenishek :) |  Hry
Klikni tu a spustí se ti hra. Ovládání tam je napsané :)

Bahenní horečka

30. listopadu 2007 v 19:54 | Lenishek :) |  Nemoci koní
Bahenní horečka
  • Popis nemoci: Bolavá kopyta a spodní části nohou, které se nehojí.
  • Příznaky: Strupy a boláky
  • Závažnost: Není to moc vážná nemoc, ale může být polestivá.
  • Příčina: Drobní paraziti, kteří se dostanou do kůže koně spolu s bahnem.
  • Léčba: Bolavá místa namaž léčivou mastní od veterináře a odloupni boláky. Aby se poranění zahojila, musí se k nim dostat vzduch.
  • Jak nemoci předejít: Kopyta a nohy koně udržuj neustále čisté. V zimě, kdy je výběh rozbahněný, je to ale skoro nemožné. Zkus proto kravskou hojivou mast. Je to mazlavá hustá hmota, která se dá sehnat v zemědělských potřebách. Nanes silnou vrstvu na poníkovu kůži, aby byla před bahnem a ostatními nečostotami chráněna. Poník bude sice od masti dosti umazaným ale proti bahenní horečce to pomůže. A to stojí za to, že?
Čerpáno z knihy: Sandy Redsford - Můj první poník

Dolly

30. listopadu 2007 v 19:48 | Lenishek :) |  Koníci, které znám
Dolly- Dolina, Dolinka
Je to upe krásný koníček se stáje od tety mojí kámošky :)
Plemeno:Česko Moravský Blegik
Zbarvení:Hnědka s krémovou hřívou a ohonem
Matka:Dorka (ČMB)
Otec:Agsuram
Dolly se využívala hlavně v tahu s její matkou Dorkou
simisek005.blog.cz

Chody koně

29. listopadu 2007 v 15:39 | Lenishek :) |  O koni
Pohyb koně v kroku
Krok je nejpomalejším chodem. Je to čtyřfázový (čtyřdobý) pohyb, což znamená, že kůň celý pohyb vykonává na čtyři doby. Všechny čtyři kroky mají stejnou délku a kůň má vždy alejspoň jednu nohu na zemi.
Pohyb v klusu
Klus je rytmický, houpavý pohyb na dvě doby, takže můžete v rytmu odříkávat "jedna" - dvě, jedna - "dvě". Kůň ve stejný okamžik jde vpřed zadní nohou a přední nohou. Těsně předtím, než se obě nohy dotknou země, dojde k vznosu, pak jdou kupředu druhé dvě nohy
Pohyb ve cvalu
Cval je živý a plynulý pohyb. Má tři doby, po kterých následuje fáze vznosu, kdy všechny čtyři nohy jsou ve vzduchu. Jedna z předních noh se při cvalu nazývá "vedoucí noha". Tato noha dopadá na zem samostatně a na konci poslední fáze pohybu je předsunuta vpřed.
Trysk
Jízda tryskem (rychlým cvalem) je vhodná pouze pro zkušené jezdce, protože kůň se ve vysoké rychlosti snadno vymkne kontrole. Trysk (rychlý cval) je čtyřdobý pohyb na rozdíl od pomalejšího, třídobého cvalu, protože nohy, které dopadají ve cvalu na zem společně, dopadají v trysku odděleně. Kůň prodlužuje svůj krok a dochází k delší fázy vznosu.

Ostatní chody

Ambladura
je jihoamerické označení pro mimochod, jenž není žádoucí u všech plemen.

Fino, paso fino
je označení pro pomalý, lehký, rytmický mimochod plemene paso fino, které podle typického chodu nese i jméno. Někdy se tento mimochod nazývá též fino fino nebo classic fino. Koně plemene paso fino mají dlouhé zadní nohy, zejména spěnky, a klouby neobyčejně ohebné. Vynikají energickou akcí předních končetin podporovanou silnými zadními končetinami a skloněná záď je přitom držena nízko. Zadní nohy došlapují přesně do stop předních kopyt. Tento hladký mimochod je pro jezdce velmi pohodlný, naprosto bez otřesů. Jezdci, nesoucímu v ruce plnou sklenici vody, při jízdě nevyšplouchne ani kapka. V tomto chodu dosahují koně rychlosti až 21 km za hodinu a udrží jej po dlouhou dobu. Plemeno paso fino pochází z Portorika a zdomácnělo v Kolumbii a Karibiku, v Evropě bylo rozšířeno až v sedmdesátých letech.

Paso corto
je mimochod plemene paso fino, co do rychlosti stejný jako klus, velmi pohodlný pro jízdu na velké vzdálenosti. Někdy bývá tento klusový mimochod nazýván též trocha.

Paso largo
je označení pro prostorný mimochod plemene paso fino, nejrychlejší z těchto "hladkých" mimochodů, rychlost odpovídá cvalu až trysku.

Foxtrott
je typický chod pro missourského mimochodníka, označovaný též jako přerušovaný mimochod. Tento čtyřdobý chod odpovídá mimochodu v klusu s jen malou akcí a je velice hladký, plynulý a jistý, příjemný a pohodlný pro jezdce, jenž může sedět absolutně bez otřesů. Kůň jde energicky rychlým krokem předníma nohama a zadní kopyta koně přitom jen lehce kloužou nad zemí, což vyvolává jen malý pohyb hřbetu, jenž je doprovázen rytmickými kývavými pohyby hlavy a ocasu. Sklouznutí, které směřuje dopředu, zmenšuje otřesy dolních končetin a velmi výrazně tlumí pohyby hřbetu, takže ten zůstává prakticky stále na stejné úrovni. Tento mimochod je využíván při cestování na dlouhé vzdálenosti a koně v něm udrží rychlost až 12 km za hodinu, na kratší vzdálenosti až 16 km v hodině.

Lomený mimochod
je pomalý laterální chod zvaný též cestovní mimochod, při němž zadní nohy výrazně předkračují přední končetiny. Kůň neskáče jako při závodním mimochodu (pas) z obou laterálních končetin na druhou stranu, ale stále udržuje kontakt se zemí. Tím odpovídá lomený mimochod spíše töltu.

Marcha
označuje nadřazený pojem pro laterální chody plemene mangalarga marchador, a to marcha batida a

Marcha Trotada
není chod plemene mangalarga marchador, nýbrž brazilského plemene paulista. Jeví se jako čtvrtý chod vedle kroku, klusu a cvalu a jedná se o pohodlný, pro jezdce velmi příjemný pravý klus bez otřesů, s diagonálním nohosledem. Fáze vznosu je přitom obzvláště krátká, zadní kopyto došlapuje přesně do stopy předního kopyta.

Pas (laterální mimochod)
plochý laterální mimochod se současným pohybem přední a zadní končetiny na stejné straně těla. Je přirozeným chodem islandských poníků, kteří dosahují v závodním mimochodu vysoké rychlosti. V pasu nemůže být kůň ježděn v sebrání.

Pasitrote
se nazývá klusový mimochod, jenž je však u většiny jihoamerických plemen koní nežádoucí.

Paso llano
je typický zvláštní laterální mimochod peruánských pasů (paso peruano), tzv.nejhladší mimochod. Tento jedinečný a dokonalý mimochod je vysoce ceněn a je vyžadován na přehlídkách a zkouškách hřebců tohoto plemene. Koně se pohybují s výměnnou akcí předních končetin podporovanou svalnatou zádí, kterou drží nízko u země. Akce předních končetin je typická vysokým zvedáním kolen a přehnaně otáčivým pohybem během současné energické práce zadních končetin. Zadní kopyta předkračují stopy předních kopyt. Nárazy a pohyby jsou vypruženy hřbetem a zádí a jezdec vnímá jen hladký, nerušený pohyb. Jezdí se v mírném tempu a v přirozeném sebrání. Podle rychlosti a pohodlného sedu se rozlišuje tento mimochod na měkký paso llano gateado, sebraný paso llano picado a rychlý, dobře slyšitelný paso llano golpeado. Peruánský paso má velkou výdrž a je schopen v pohodlném mimochodu vytrvale udržet úžasnou průměrnou rychlost 17,5 km za hodinu i na obtížném terénu.

Rack
je označení pro čtyřdobý rychlý, razantní mimochod amerického jezdeckého koně (American Saddlebred či též Kentucky Saddler). V tomto strhujícím a nejrychlejším pohybu vpřed jsou koně plemene American Saddleberd předváděni na velkolepých show, které se v USA pořádají především pro toto plemeno. Při závodním mimochodu dokazují koně enormní prostornost pohybu směrem vzhůru a dopředu.

Running Walk
je v zesíleném tempu provedená verze výše představeného mimochodu flat foot walk. Může být vystupňován až do závodního tempa. Akce předních končetin vychází z "rolování" ramen směrem dopředu.

Slow Gait
označuje pomalý mimochod amerického jezdeckého koně (American Saddlebred). Tento čtyřdobý vypjatý chod s pravidelným "pauzováním" před každým došlápnutím je sebraný a jezdí se podle amerického pojetí: kůň vykazuje vysoké napřímení a pohyby jsou silně akcentované. K podtržení tohoto pohybu slouží také dlouhá, přerostlá kopyta s těžkými podkovami.
Stepping Pace

je označení rozšířené v Severní Americe pro pomalý, vznosný laterální mimochod. Nazývá se tak rovněž i laterální mimochod (pas) bez fáze vznosu.

Termino
(či ze španělštiny příležitostně též bracero) je název pro některá plemena koní, která se vyznačují vrozeným volným kruhovým vykopáváním předních končtin z ramen směrem dopředu, což má za následek mimořádné zmírnění otřesů v sedle.

Tölt
je velmi rychlý čtyřdobý krok. Když se mimochod "zlomí" a kůň začne našlapovat nohama nikoli současně, nýbrž postupně jednou po druhé, vzniká chod, který má ve světě různá označení. V Evropě se vžil pod islandským názvem tölt, neboť je vrozeným chodem islandského pony. Má stejný nohosled jako krok, tj. pravá zadní, pravá přední, levá zadní, levá přední. Koně mohou v töltu dosahovat rychlosti jako ve cvalu. Pro jezdce je tölt příjemný, pro koně je však delší pohyb v töltu velmi namáhavý.

Walk
je typický chod tennesseeského mimochodníka. Nohosled při tomto chodu je stejný jako v kroku, ale tempo se vyrovná klusu. Kůň může plynule vystupňovat rychlost z normálního pomalého kroku flat foot walk až do rychlého chodu zavného running walk. Oba kroky jsou čtyřdobé, hladké, záď je skloněná a hlava koně se pohybuje v souladu s pohyby těla. Při walku dopadají kopyta koně na zem odděleně v pravidelných intervalech (levá přední, pravá zadní, pravá přední, levá zadní) a zadní nohy došlapují před stopy předních kopyt. Walk je pro jezdce nadmíru pohodlný a koně jsou v něm schopni dosáhnout značné vzdálenosti, aniž by byly nohy zatěžovány. Tyto chody jsou zděděné, je jisté, že se je žádné jiné plemeno nedokáže naučit.

Flat foot walk
je označení pro typický lomený mimochod missourského mimochodníka (Missouri Foxtrotting Horse) nebo tennesseského mimochodníka (Tennessee Walking Horse). V pracovním tempu se zvedají současně tři kopyta. Tento pohyb bývá doprovázen rytmickým kýváním hlavy (tzv. nodding) a vlnivým pohybem zdviženého ocasu (tzv. bobbing). Walk je čtyřtakt, jemuž odpovídá nohosled při kroku. Zadní končetiny přitom dalece předkračují stopy předních kopyt.

Running walk


neboli rychlý krok dovoluje koni dosáhnout rychlosti 9-14 km v hodině, a to na značné vzdálenosti. Na kratší trati může walker urazit až ohromujících 24 km za hodinu. Při tomto chodu dopadají přední nohy na zem přesně před protější diagonální zadní nohu, kdežto zadní dopadá před přední asi o 15 - 35 cm. Výsledkem je pozoruhodně hladký, klouzavý pohyb, doprovázený rytmickým houpáním uší a typickým pokyvováním hlavou a v nejvyšší rychlosti i cvakáním zuby. V rychlém kroku bývají koně často předváděni na přehlídkách.
Chody pro westernové ježdění

Walk
je klidný, čistý a pravidelný krok. Je to laterální chod: levá zadní, levá přední, pravá zadní, pravá přední.

Jog
je klidný, uvolněný klus, ve kterém je kůň dostatečně aktivní. Je to diagonální chod: levá zadní současně s pravou přední a následuje pravá zadní současně s levou přední. Během soutěží je povinné jog vysedět.

Trot
je lehký klus v rychlejším tempu, jezdec vysedává.

Lope
je klidný, krátký cval. Nohosled cvalu na pravou nohu je: levá zadní, pravá zadní, pravá přední a levá přední současně, pravá přední, vznos. Nohosled cvalu na levou nohu je přesně opačný.

Krajiny těla koně

29. listopadu 2007 v 15:38 | Lenishek :) |  Tělo koně
Krajiny těla koně
Jestliže se chcete skutečně věnovat koni, ať už rekreačnímu, nebo závodnímu, musíte se části těla koně neboli krajiny naučit nazpaměť. Bez těchto znalostí se neobejdete, pokud chcete popsat postroj nebo pohyb koně. Chcete-li o koně pečovat, i v tomto případě je nutné tyto znalosti mít. Když jej hřebelcujete a čistíte, je nutné například dávat pozor na oblast slabin, kde je kůň citlivý. Totéž platí o čištění kopyt a nohou.

Popis sedla a uzdy

29. listopadu 2007 v 15:28 | Lenishek :) |  Výstroj koně
Na to, začít jezdit na koni, není nikdy moc pozdě. Pokud patříte mezi ty, kteří chtějí spatřit svět z koňského hřbetu a chystáte se na svou první lekci jízdy, tak vás pravděpodobně ihned přímo na koňský hřbet neposadí. :) Místo toho usednete do sedla, které je upevněno k onomu koňskému hřbetu podbřišníkem. Poté po vás ti lidé, kteří si většinou říkají cvičitelé či trenéři, budou chtít, aby jste třeba dali nohy do třmenu a pohodně se usadili v místě zvané posedlí, nebo aby jste zvedli bočnici aby Vám pomohli s dotažením podbřišníku... Posedlí, podbřišník, bočnice... Nikdy jste to neslyšeli? Co to je? A Kde to máte hledat? Tak s tímhle Vám můžu pomoci ;o)
Popis uzdečky a uzdy
Části uzdečky (vlevo) a uzdy (vpravo) jsou většinou pojmenovány, podle té části koňského těla na které se nachází. Proto věřím, že s rozpoznáním a zapamatováním jednotlivých částí nebudete mít žádné větší problémy :)
Sedla
· Sedlo rozkládá jezdcovu váhu pravidelně přes svaly koňského hřbetu a umožňuje zaujmout správný sed
· Existuje mnoho typů sedel
· Doplňky k sedlům: podbřišník, třmeny a třmenové řemeny
Sedlo westernové
· Liší se od anglického hlavně výrazným zdobením a hruškou
· Používá se pro westernové ježdění
· Je těžší než většina ostatních sedel, ale pohodlně přilne ke koňskému hřbetu
Sedlo anglické
· Používá se pro klasické ježdění
· Sedla se od sebe liší tvarem podle svého použití, rozlišujeme např. sedlo skokové, drezurní, dostihové...
Udidla
· Vkládá se koni do huby nad jazyk
· Udidlo působí na jednu nebo více částí koňské huby a hlavy: na pysky a koutky huby, na jazyk, horní patro, na nos, mezisaniční rýhu a na týl
· Jezdec ho ovládá pomocí otěží
· Existuje mnoho typů
Uzdění
· Uzdečka
o Je nejjednodušší a nejrozšířenější
o Skládá se z: nátylníku, čelenky, podhrdelníku a lícnic
o Má mnoho druhů využití
· Uzda
o Uzda narozdíl od uzdečky má dvoje otěže; je složitější
o Má o jedy lícnice více
o Používá se při drezúře a pro přehlídky
o Měli by ji používat jen zkušeni jezdci

Zweibrückenský kůň

28. listopadu 2007 v 20:32 | Lenishek :) |  Zweibrückenský kůň


Původ a historie:
Zweibrückenský kůň obdržel své jméno od knížectví Zweibrücken v Německu, kde již v 16. století dosahoval chov koní vysokou úroveň. Po zřízení hřebčína v roce 1775 byla v novém chovném záměru využívána i krev orientálních hřebců a do chovu bylo rovněž zařazeno více anglických klisen. Později hřebčín a chov velmi utrpěly napoleonskými, ale také pruskými a rakouskými vojsky. Nejlepší koně byli vojsky rekvírováni. Na oživení zbývajícího chovu nižší kvality se značnou finanční podporou (v roce 1890) podílelo Bavorsko. Dnešní chov pro sportovní účely spočívá na bázi trakénské, hannoverské a vestfálské.

Popis a charakteristika:
Jedná se o středně težkého teplokrevníka vysokého 160 - 170 cm v kohoutku. Povoleny jsou všechny základní barvy.

Yonaguni

28. listopadu 2007 v 20:30 | Lenishek :) |  Yonaguni
Původ a historie:
Do Japonska se pravděpodobně dostali první koně s lidem, který ve třetím století př. n. l. přišel ze Střední Asie a usadil se na Korejském poloostrově. Jeho mohyly obsahují haniwy, hliněné figurky zobrazující jak lidi, tak koně. V letech 1274 a 1281 se Chubilaj, Čingischánův vnuk, pokusil právě z Koreje o invazi do Japonska. Invazní loďstvo sice zničily bouře, ale mnozí koně mongolského původu se po ztroskotání zachránili na ostrovech a doplnili staré japonské stádo.
Japonci nikdy nebyli vynikající jezdci, ačkoliv Jošifuru Akijama, ve Francii vychovaný jezdecký důstojník, dosáhl skvělého vítězství nad kozáky v rusko-japonské válce v letech 1904 - 1905. Jiný japonský jezdec, kapitán Niši, získal na Olympijských hrách v roce 1932 zlatou medaili ve skokové soutěži. I v japonské historii měli koně důležitou úlohu.
Ve starověkém Japonsku byli válečníci na koních součástí aristokracie. Ve středověku museli civilní úředníci i důstojníci ovládat jízdu na koni i zbraně. Japonci měli dokonce obdobu evropské rytířské ideje, symbol "trojice - kůň, válečník a květina". Kenrick ve svých Japonských koních (1964) poznamenal, že k základnímu vzdělání samuraje patřilo "jezdecké umění a lukostřelba, šermířské umění a džiu-džitsu", dohromady bujatsu, neboli vojenská umění.
Cestující civilní hodnostáři jezdili na vycpaných dřevěných sedlech podobných soumarským, pokrytých látkami. Takovýto "jezdec" seděl se zkříženýma nohama nebo jeho nohy visely po obou stranách koňského krku. Civilisté jen zřídka ovládali koně uzdou, to bylo vyhrazeno válečníkům, jejich koně vodil pěší sluha. Japonci také znali jezdecké sporty, založené na středoasijských a čínských hrách a po staletí se v japonských cirkusech hlavně předváděla krasojízda na koni.
Na konci 19. století se do Japonska dováželi větší a rychlejší koně a popularitu získalo evropské ježdění. Dnes jezdí mnozí Japonci na plnokrevných koních a zcela přijali evropský styl. Ovšem starobylý sport jabusame, při němž samurajové v trysku střílejí šípy do terče, dosud v rámci šintoistických rituálů přetrvává.
Před rokem 1930 se koně hojmě používali v zemědělství, v dopravě a jako soumaři. Vojenské jezdectvo používalo křížence domorodých koní s dovezenými. Dnes už na farmách pracuje jen málo koní, a to ještě jen v horských oblastech. Na Hokkaidu slouží k tahu saní a až do nynějška je zaměstnávali také v malých uhelných dolech.
Starověcí Japonci, napodubujíce Číňany, obětovali koně k uctění svých bohů. Podle Kenricka (1964) "na venkově bylo od nepaměti zvykem pozorovat koňské hlavy zavěšené nad vchodem do statku. Kůň patřil bohu zemědělství a jeho hlava působila jako kouzlo".
Yonaguni je malý původní koník pocházenící z jihozápadních japonských souostroví a především z ostrova Yonaguni. V roce 1996 zde žilo na farmách asi 75 poníků. O původu Yonaguniho toho moc nevíme, ale tvrdí se, že koně se dostali na ostrov před dvěma tisíci lety. Profesor Ken Nozawa roku 1983 tvrdil, že poníci mají příbuzenský vztah k ponyům Cheju pocházejícím z Koreji.
Ve starých dobách měla každá domácnost jednoho nebo více koní, kteří sloužili k orbě a dopravě. V roce 1939, kdy chovy začaly produkovat větší válečné koně, ostrovní Yonagunové byli vyřazení z tohoto plánu a tím se původní chov uchoval. S modernizací v zemědělství se koně stali méně důležití a to způsobilo jejich drastický úbytek. Dnes lze tyto poníky vidět jen na několika farmách a stali se drahocenným kulturním dědictvím. Dnes žije asi 108 poníků tohoto plemene. Chovají se volně a jenom jednou za rok se stádo sežene ke kontrole a očkování.

Popis a charakteristika:
Yonaguni je malý pony, dosahující výšky 115 cm. Obvykle má hnědou barvu. Hlava je velká s dobře umístěnýma očima a relativně malýma ušima. Krk je krátký a silný, hřbet rovný a dlouhý, záď často celkem kvalitní s vysoce nasazeným ohonem. Nohy jsou často posazeny široce od sebe, kopyta jsou dlouhá, ale pevná a tvrdá. Pony má mírnou povahu, je velmi silný a trpělivý.

Využití:
Dnes jsou ponyové užívaní pro instruktážní účely místních škol a k rekreačnímu ježdění.


Württemberský teplokrevník

28. listopadu 2007 v 20:25 | Lenishek :) |  Württemberský teplokrevník
Původ a historie:
Chov těchto koní má v Německu značnou tradici. Centrem chovu je a byl známý hřebčín Marbach, který proslul též chovem arabských koní. Württemberský teplokrevník vznikl v 17. století. Marbach je světoznámý hřebčín, respektovaný jako centrum chovu koní vysoké kvality a v průběhu 17. století se jednalo především o koně všestranné určené pro jízdu a tah. Původní württemberg byl odlišný než ten, kterého známe dnes. Vznikl křížením původních místních teplokrevných klisen s arabskými hřebci, později s trakény, anglo-normany, frískými koňmi, berbery a suffolky, shirskými koňmi i clydesdaly. Jedním z nejpozoruhodnějších plemeníků s vlivem na plemeno byl anglo-normanský hřebec Faust, který byl typu koba a dal plemenu jistý základní "tvar". Württemberský teplokrevník té doby byl vhodný k lehkému tahu a pro ježdění, vypadal jako dobrý kob, ale nedosahoval kvalit předních německých chovů. Později se změnila poptávka, žádanějšími se stali moderní sportovní koně k jezdeckým disciplínám. K těmto změnám přispěl hlavně trakénský hřebec Julmond (uhynul roku 1965), který svými syny stabilizoval plemeno v typu a výkonnosti a stal se pojmem württemberského chovu.

Popis a charakteristika:
Plemeno je extrémně tvrdé, stejně jako dobře krmitelné. Má vynikající exteriér ideální pro sportovní ježdění. Je středně velké, hlava je pěkná, uši ostražité, krk svalnatý, hrudník hluboký, záď silný. Ohon je dobře nasazen. Nohy jsou velmi kvalitní, kopyta tvrdá, akce je vynikající, volná. Barvy převládají hnědá, ryzá, nebo černá. Výška je kolem 165 cm.

Povaha:
Württemberger má vynikající temperament

Využití a sport:
Dnes württemberští teplokrevníci odpovídají požadavkům na typ německého jezdeckého koně. Pozoruhodné je i výrazné zlepšení mechaniky pohybu.

Zuzana Buráňová, zuzule.com

Velšský horský pony (A)

28. listopadu 2007 v 20:24 | Lenishek :) |  Velšský horský pony (A)
Úvodem...
Velšský horský pony je mnoha lidmi považován za nejkrásnějšího ze všech britských ponyů. V plemenné knize velšských ponyů a kobů mu náleží sekce A, a protože jeho výšková hranice je 122 cm, je nejmenší ze všech čtyř velšských plemen. Tvoří základnu pro další tři typy a je odvozován od původních předhistorických britských ponyů.

Původ a historie:
Předky tohoto inteligentního poníka byli keltští koně, které údajně už Římané zlepšili orientální krví. Tvrdí se, že Caesar založil hřebčín u jezera Bala ve Walesu.
Dokud v roce 1902 nevznikla plemenná kniha, vymezující ostrou hranici mezi "starým plemenem" a "zušlechtěným" moderním typem s přesně definovanými znaky, byl typ velšského horského ponyho proměnlivý, a to podle rozsahu přikřížení plemen. O první zušlechťující vliv orientální krví se postarali dovozem koní Římané. S obrovským časovým odstupem, a to až v 18. a 19. století pak byli k zušlechťování využiti arabští koně, plnokrevníci a hackneyové starého "cestovního" typu. Nejvýznamněji velše ovlivnili v 18. století hlavně na severu malý plnokrevný Merlin, potomek Darley Arabiana z Ruabon Hills, a později hřebec Apricot, "berberoarab" z velšské klisny, který pocházel z pahorkatiny Marioneth. Vliv Merlina byl tak velký, že se tomuto poníkovi ve Welsu dodnes říká merlin.
Po roce 1902 se zušlechtěný a odlišně vyhlížející horský pony, výsledek pečlivého výběru uvnitř plemene, odvozuje od nového významného plemeníka, legendárního Dyoll Starlighta, který měl po své matce, klisně Moonlight, arabskou krev. Moonlight popsal její majitel, Howard Meuric Lloyd jako "miniaturního araba", a byl přesvědčen, že je potomkem araba Crawshay Baileye, který stál v roce 1850 v Brecon Beacons. Starlightův otec byl velmi dobrým představitelem "starého plemene" s vynikajícími končetinami a neobyčejně silnými bedry. Byl to vraník, ale jak jeho otec Flower of Wales, tak jeho syn Starlight, byli bělouši. Díky Starlightovi se pak bílá stala u velšů nejobvyklejším zbarvením.

Popis a charakteristika:
Současný velšký horský pony má nevšední vzhled a mimořádně energickou akci, je inteligentní a vyniká vrozenou tvrdou konstitucí, odkazem po předcích, jejíž charakter vytvářelo drsné prostředí.
Horský pony je nejúhlednější ze všech. Nesmí měřit víc než 122 cm a nesmí být strakatý. Nejčastější jsou bělouši, hnědáci nebo ryzáci. Hlava má štičí profil, velké výrazné oči a malé zahrocené uši. Pěkně utvářený krk je správně nasazen na pleci s šikmou lopatkou, hřbet je krátký a žebra dobře klenutá. Hrudník je hluboký a poskytuje dostatek místa mohutným plicím a srdci, které je v poměru s malou postavou ponyho velké. Záď je delší a jemná, ocas vysoko nasazený, nohy suché a pevné, holeně krátké a kopyta malá, kulatá, s tmavou, tvrdou rohovinou. Všechny chody jsou volné a bezvadné.
Co se týče chodů, exteriéru a tvrdosti konstituce, je velšský horský pony produktem prostředí, ve kterém odedávna žil. Těžký terén, nedostatek potravy a drsné klimatické podmínky způsobily že pony má vysoce účinnou konverzi živin - je schopen přežít na minimálních krmných dávkách.

Povaha:
Koník je velmi inteligentní, ohnivý, ale ovladatelný, odolný a odvážný.

Využití:
Je to skvělý jezdecký pony, ale vyniká i v zápřeži. Vyváží se do celého světa a představuje jeden z nejlepších základů pro další chov koní, protože má neocenitelnou kvalitu kostí, pevnou tělesnou stavbu a neotřesitelné zdraví.

Zuzana Buráňová, zuzule.com

Shirský kůň

28. listopadu 2007 v 20:22 | Lenishek :) |  Shirský kůň
Obrazek
Úvodem...
Shirský kůň patří k Anglii stejně jako k ní patří buldok. Mnozí lidé ho považují za nejlepší tažné plemeno na světě. Jedná se o potomka anglického "velkého koně" ze středověku, od něhož se v Anglii po normandském vpádu odvíjelo mnoho těžkých plemen koní...

Vysvětlení názvu:
Své pojmenování dostali shirští koně podle oblasti, kterou byla především středoanglická hrabství (shires) Lincoln, Leicester, Nottingham, Stafford a Derby, odkud se postupně rozšířili i do nížinných oblastí Anglie a Walesu.

Původ a historie:
Shirský kůň byl vyšlechtěn křížením clydesdalských hřebců a těžkých klisen různých anglických rázů, v jejichž žilách kolovala krev starých válečných koní, tzv. war horses. Tyto klisny stejně jako clydesdalští koně vděčí za svůj vznik středověkému válečnému anglickému koni, který se nazýval "velký kůň". Ve skutečnosti byl pouze asi 157 cm vysoký a jen málo se podobal dnešnímu shirovi. Velcí těžcí koně se v Británii objevili až koncem 16. století, kdy "velký kůň" již nemohl nosit rytíře v plné zbroji a začal se používat k tahání těžkých vozů a kočárů na venkově.
Největší vliv na na vývoj mohutného moderního shira měl těžký vlámský kůň. V průběhu 16. století a na počátku 17. století byli angličtí koně kříženi s koňmi holandských podnikatelů, kteří v Anglii odvodňovali rašeliniště. Mechaniku "černého koně", jak ho pojmenoval Oliver Cromwell, pak zlepšil fríský kůň.
Již v době římské invaze na území Británie se Caesar ve svých Zápiscích o válce galské podivoval mohutnosti a ráznému kroku britských koní, kteří byli zapřaháni do válečných vozů. Jeho obdiv byl tak velký, že si nechal řadu těchto koní poslat do Říma.
Koncem středověku byli shirští a clydesdalští koně nejtěžšími válečnými koňmi vůbec. Rytíři při cestách vodili tyto koně po své pravé ruce a nasedali na ně těsně před bitvou. Svých koní si vysoce vážili. Kůň totiž musel unést těžké brnění kterým byl chráněn on sám i jeho jezdec a musel být hbitý a výborně vycvičený. Dějiny Anglie ve středověku se psaly ze sedel shirských koní.
Když se však začátkem novověku začalo válčit jiným způsobem, začali tito váleční koně ztrácet na ceně. Stali se z nich tahouni těžkých kar a vozů v přístavech. Tahali i lodě proti proudu řek, byli využíváni v zemědělství a nejvíc byli a jsou spojováni s těžkými pivovarskými vozy. Byli proto nazýváni "dray horses" (pivovarští koně), nebo "cart horses" (vozoví koně).
Zakládajícím hřebcem shirského plemene byl Packington Blind Horse, který působil v letech 1755 - 1770 v chovu Ashby-de-la Zouche. Byl to vraník a v 1. plemenné knize shirů je zanesen velký počet koní, kteří jsou považováni za jeho potomky. Teprve v roce 1884 byl zvolen oficiální společenský název pro shirského koně a současně byla vytvořena společnost Shire Horse Society, která nahradila původní Cart Horse Society (vznik 1876). Mezi lety 1901 a 1914 bylo každoročně zapsáno více než 5000 zvířat a chovatelé je hromadně vyváželi na trhy ve Spojených státech. Po druhé světové válce, kdy se shirové neuplatňovali ani v průmyslu, ani v zemědělství, jejich počet silně poklesl, stále však existují nadšení lidé, kteří toto krásné plemeno nenechají vyhynout.

Popis a charakteristika:
Vzhled sirů se po celá staletí příliš neměnil. Snad jen po válce byla větší poptávka po koních s méně hustou srstí, jemnější hřívou a kratšími rousy. Oblíbenou barvou je černá s jemnými bílými rousy, jinak převažují hnědáci, světlí či tmaví. Pokud jsou hřebci rezaví, nebo se u nich vyskytuje zbarvení roan, nejsou vybráni do chovu. Na těle se nesmějí vyskytovat bíle skvrny, zato bílé odznaky jsou velmi časté. Oblíbení jsou bělouši.
Hlava je středně velká se širokým čelem a mírně klabonosá. Uši jsou špičaté a velmi pohyblivé a svědčí o pozornosti a vnímavosti těchto koní. Oči mají poddajný a inteligentní výraz. Krk je na těžkého koně poměrně dlouhý, působí však harmonicky a je dobře nasazen. Hřebci mají výrazný tukový hřeben. Hluboký hrudník je prostorný a umožňuje dostatečný rozvoj plic, plec je dobře tvarovaná pro chomout. Obvod břicha se pohybuje kolem 180 až 245 cm. Hřbet je krátký, silný a dobře osvalený, nesmí být prosedlaný nebo kapří. Mohutně osvalená bedra jsou dobře vázána se skloněnou zádí.

Shirové jsou oproti clydesdalským koním rannější, rostou rychleji a jsou lymfatičtější. Je to následek bohatší výživy v hříběcím věku. Jsou pomalejší, ale vynikají největší tažnou silou. Končetiny jsou poměrně dlouhé a suché, dobře osvalené, s dlouhými spěnkami a širokými, plochýmií hlezny. Obvod ploché holeně je 28 - 32 cm. Široká kopyta jsou pevná. Rousy mají být hedvábné a jemné. Vyrůstají vpředu až nad karpálními a vzadu nad hlezenními klouby. Jsou ozdobou každého koně a pečlivě se o ně dbá.

Povaha:
Shirové mají živý temperament. Jsou odvážní, ochotní a vytrvalí. Jsou dobrosrdeční a ovladatelní i dětmi.

Shire Horses Society:
Obliba shirů znovu narůstá v řadě světových zemí. Shire Horses Society byla založena roku 1878, aby podporovala stará anglická plemena tažných koní. Roku 1881 byla vydána první plemenná kniha. Poptávka po chladnokrevnících stoupala a mezi válkami čítala populace těchto koní přes milion kusů. Do konce sedmdesátých let byl tento počet zredukován na několik tisíc, ale díky rostoucímu zájmu chovatelů bývá ročně registrováno na 500 koní. Shire Horses Society má řadu úkolů. Především se zabývá registrací koní, licentací hřebců a vydáváním plemenných knih. Vede archiv, publikuje knihy a odborné články, její členové získávají třikrát ročně specializované noviny, přehled závodů, soupis hřebců a podobně. Organizace se také podílela na projektu, který se snažil odhadnout možnost tažných koní po roce 2000. Jeho součástí bylo i školení pracujících s chladnokrevníky. V září roku 1986 byl založen Výbor pro výcvik tažných plemen koní, který tvoří nejzkušenější kočí v zemi. Patronkou British Shire Society je sama královna a princ Filip, vévoda z Edinburgu, byl v roce 1988 jejím prezidentem. Organizace, jejímž sídlem je Peterborough, ležící 78 mil severně od Londýna, se kromě chovu a organizace závodů zabývá také nákupem a prodejem koní. Zaměstnává pro tento účel odborníka, který na požádání zajistí nabídky a adresy vhodných zvířat, jejich předvedení, veterinární kontrolu i dopravu. Hříbě stojí kolem 300 - 800 liber, dospělý kůň 2000 - 5000 liber.

Využití:
Velmi oblíbené jsou různé soutěže, včetně soutěží v orbě nebo v tahu jedno-, dvou- a čtyřspřeží. Kvalifikační závody vrcholí v říjnu ve Wembley, kde je mimo jiné zvolen i kůň roku. Využití shirských koní je mnohem větší, než by se na první pohled zdálo. Práce tažných koní je na kratší vzdálenosti (12 - 15 mil) ekonomičtější než nákladní doprava, a to především v centrech velkých měst. Největšími podporovateli těchto koňských obrů stále zůstávají pivovary, ale roste i zájem u rozvozců pečiva a pořádkové služby. Pomýšlí se také na návrat koní do přístavů, na jejich využití v obchodní síti a turistickém ruchu, o své se hlásí i zemědělci a lesníci. Shirští koně jsou také oblíbenými producenty těžšího typu hunterů, kteří vznikají křížením plnokrevných klisen a shirských hřebců. I když se běžně na shirech nejezdí, v Německu je můžeme spatřit i v drezurních ukázkách.

Tažná síla shirů:
Díky své mimořádné síle je shirský kůň držitelem mnoha rekordů v tahu. Například na výstavě ve Wembley v roce 1924 pár shirů dosáhl v tahu při dynamometrickém měření vyvíjené tažné síly maximální výkon, a to tah 50 tun, což je největší meřitelná zátěž - nejvyšší tažná síla na stupnici dynamometru. Týž pár, zapřažený v tandemu na kluzkém žulovém dláždění utáhl 18,5 tuny, ačkoliv souhra koní nebyla právě příkladná.


Tenesseeský mimochodník

28. listopadu 2007 v 20:22 | Lenishek :) |  Tenesseeský mimochodník

Úvodem...
Propagační materiály nazývají toto plemeno "nejskvělejším koněm, pro vyjížďky, westernové soutěže, drezúry a parkury". Je prvním plemenem, které dostalo do svého názvu jméno některého z amerických států, a Američané jsou na ně právem pyšní.

Název plemene:
Tennessee Walking Horse

Původ a historie:
Tennesseeský mimochodník vznikl ve státě Tennessee v polovině 19. století, kdy první pionýři překročili Apalačské pohoří a usídlili se jako předsunutá stráž v Kentucky, Tennessee a Missouri. Časem se bohatší z prvních usedlíků pokusili vyšlechtit dobře vypadajícího koně, který by doplnil jejich životní styl a přitom sloužil i k praktickým účelům.
Osadníci chtěli vytvořit koně s velkou vytrvalostí a životností, schopného nosit svého majitele po dlouhé hodiny při dozoru na plantážích. Ačkoliv nepožadovali velkou rychlost, přece jen bylo třeba, aby byl schopen překonávat dlouhé vzdálenosti za poměrně krátkou dobu. Tito koně se nejdříve označovali jako jižanští plantážničtí mimochodníci nebo tennesseeští krokoví koně, důvěrněji jako walkeři nebo "Turn Row" (toč se v řádku). Tento poslední název vznikl proto, že se kůň musel velmi obratně pohybovat mezi řádky, aby nepoškodil mladé rostlinky.
Při pohledu do historie tohoto plemene najdeme předky společné pro mnoho severoamerických plemen - kanadské a narragansettské mimochodníky. Za války Severu proti Jihu se k nim "připletli" klusáci z Unie a mimochodníci z Konfederace, postupem času přibyla špetka krve plnokrevníků, morganů a amerických jezdeckých koní.
V roce 1886 se pak narodil hřebec Black Allan, který je dnes považován za zakladatele plemene. Black Allan z Allendorfu pocházel z linie diagonálních klusáků (ne mimochodníků) a jeho matka byla morganská klisna Maggie Marshall. Pro svůj zvláštní krok se neosvědčil jako klusák v zápřeži, ale právě tento krok spolehlivě přenášel na své potomky, kteří tak získali nejcennější vlastnost. V roce 1903, kdy byl prodán do Tennessee, se křížil s již existujícím tennesseeským mimochodníkem, a tak vzniklo kmenové stádo dnešního tennesseeského mimochodníka. Následovalo zušlechtění a zkvalitnění prostřednictvím hřebce saddlebreda jménem Giovanni. Tento kůň byl dovezen z Kentucky v roce 1914, chovali ho ve Wartrace v Tennessee, ve městě, které se proto považuje za rodiště plemene.
Pro farmáře z Tennessee byl Tennessee Walker doslova nenahraditelný. V 19. století nebyla výjimkou celá rodina usazená na hřbetě svého koně, kdy toto byl jediný způsob, jak dopravit dítě do školy. Zatímco všichni ostatní včetně hospodářských zvířat měli alespoň jeden den v týdnu oddych, kůň se ho dočkal málokdy. Od rána do večera byl před pluhem a po západu slunce se sedlalo - byl čas navštívit sousedy. V sobotu se zapřahalo do vozíku a jelo se do města na nákupy. Jakmile se na trhu sešlo několik farmářů, okamžitě začaly spory o nejrychlejšího koně, takže se vypřahalo a pořádaly se dostihy, v nichž za překážky sloužily nejen pytle mouky a cukru, ale i koně sami. V neděli pak stál Tennessee Walker před bryčkou a vezl rodinu do kostela. Pokud se konaly nějaké předem ohlášené závody, většinou to dopadlo tak, že kůň se vzal z pole, kde zrovna pracoval, přivázal se za vůz a šlapal na místo závodů. Ani počátek automobilismu výsadním postavením tohoto plemene v Tennessee příliš neotřásl. Díky stále rozbahněným cestám auta většinou nedojela příliš daleko a rychlý a lehce ovladatelný kůň byl v tomto terénu králem.
Asociace chovatelů tennesseeských mimochodníků se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a v roce 1947 plemeno oficiálně uznalo i americké ministerstvo zemědělství. Toto pozoruhodné plemeno vzbuzuje takové nadšení, že na každoroční přehlídce mimochodníků v Shelbyville v Tennessee se sejde daleko víc návštěvníků než na kterékoliv jiné přehlídce koní v Americe. V roce 1935 bylo registrováno 208 koní, v roce 1993 to bylo již přez 250 000.

Popis a charakteristika:
Tennesseeský mimochodník je kůň kostnatější než americký jezdecký kůň. Má hlubší hrudník a krátký hřbet. Hlava však není zvlášť výrazná. Walker ji také nese mnohem níže než saddlebred a pohybuje se s nápadnější, nižší akcí. V kohoutku měří od 152 do 163 cm. Převládá vrané zbarvení a všechny odstíny ryzáků, u nichž jsou často výrazné bílé odznaky. Nohy jsou čisté, postoje korektní. Kopyta se obyčejně nechávají delší a kovají se těžkými podkovami podporujícími vysokou akci. Zadní nohy jsou velmi mohutné a kůň je za jízdy podsazuje pod tělo, takže pohyb je dlouhý a vláčný. Pro speciální chody wealkera je velmi důležité okování. Kopyto ne nechá přerůst a potom se podkovává podkovami, které dodají akci vznos. I když kopyta vypadají nepřirozeně, walker málokdy trpí na šlachy. Ocas koně se nechává růst dlouhý a upravuje se řezem na spodní straně u kořene, aby ho kůň nesl vysoko.
Tennessee Walker se vyznačuje třemi zvláštími chody: flat foot walk ("krok s plochou akcí"), running walk ("spěšný krok") a rocking chair canter ("cval v houpacím křesle"). Teď si o těchto chodech řekneme něco víc:

Running walk
Running walk je nejoblíbenějším chodem u tohoto koně. Je to čtyřdobý chod v pořadí LP-PZ-PP-LZ, doprovázený pravidelným pohybem hlavy. Zadní nohy překračují přední, a to někdy i o půl metru. Mezi zadníma nohama se pak prostor při jednom kroku rovná dvěma až třem dlouhým krokům člověka! Tento krok dovoluje koni dosáhnout rychlosti mezi 9 - 14 km v hodině. Na kratší vzdálenosti může walker urazit až 24 km v hodině. Ovšem rychlost není tím nejdůležitějším kritériem.

Flat foot walk
Flat foot walk je pomalejší, asi 7 km/h. Má být uvolněný, pravidelný, s výrazným pohybem plece. Příliš se neliší od běžného kroku. Oba tyto chody jsou zděděné a je jisté, že žádné jiné plemeno se je nedokáže naučit.

Rocking chair canter
Výuka tohoto chodu už vyžaduje zkušeného trenéra. Kůň musí být v dobrém sebrání, cval musí být vznosný, s výrazným pohybem hlavy. Kůň jako by se pohyboval vpřed i vzad, takže odtud i název "cval v houpacím křesle". Při nácviku tohoto chodu si trenéři pomáhají různými způsoby. K těm povoleným (někdy i povinným) patří plastové nebo kožené podušky, které se umisťují mezi kopyto a podkovu, aby koni usnadnily akci končetin. K těm nepovoleným patří nejrůznější masti, žíraviny a kyseliny, které koni rozbolaví nohy tak, že předvede požadovaný chod s vysokou akcí, jen aby se vyhnul bolesti při došlapu.

Povaha:
Vynikajícím znakem tennesseeského mimochodníka je jeho temperament. Je klidný a spolehlivý, začátečník na něm může jezdit s absolutní důvěrou. Tyto vlastnosti spolu s pohodlím při pohybu z něj dělají oblíbeného rodinného koně. Tvrdí se o něm, že má vrozenou nejlepší povahu ze všech koní.

Využití:
Dnes je tennesseeský mimochodník především přehlídkový a rekreační kůň. Nadšeně je propagován Asociací chovatelů tennesseeských mimochodníků, která se ustanovila v roce 1935 v Lewisburgu v Tennessee a uplatňuje heslo: "Svezeš se dnes a zítra bez něj nebudeš moci být".




Shagya arab

27. listopadu 2007 v 14:17 | Lenishek :) |  Shagya arab
Obrazek

Úvodem...

Maďarsko se již dávno proslavilo svými arabskými koňmi. Zeměpisná poloha ve středu Evropy a s tím související války, invaze, revoluce a posuny politických hranic způsobily dlouhodobé přerušení rozvoje velkých hřebčínů, které se mohly stát jedněmi z největších středisek pro chov arabů. Dva z původních kmenů, nyní již plemen, odvozených od čistokrevného araba jsou Shagya a Gidran. Obě vzikla v 19. století, samostatně, a to Shagya v Bábolně a Gidran v Mezöhegyesi...

Vysvětlení názvu:

Plemeno dostalo název podle zakládajícího hřebce jménem Shagya.

Původ a historie:

Hřebčín Bábolna byl založen roku 1769 císařem Josefem II. jako doplňkové zařízení k Mezöhegyesi, hlavnímu maďarskému hřebčínu. Maďarsko se pyšní jednou z nejdelších historií organizovaného chovu koní na světě, neboť první hřebčín, založený knížetem Arpádem, který zemřel v roce 907, vznikl před více než tisíciletím. V polovině 18. století začal chov koní postupně upadat a o jeho následovné obnovení se zasloužil právě Josef II. Ten založil v Budapešti veterinární školu a v roce 1785 královský hřebčín v Mezöhegyesu a později v Bábolně, čímž zahájil zlatý věk chovu maďarských koní.
Oba hřebčíny byly určeny pro chov kvalitních jezdeckých koní pro armádu a těžších pro dělostřelectvo. Toto zaměření se změnilo po roce 1816 a důraz se kladl hlavně na chov dovezených plnokrevných "pouštních" arabů. Potomci dovezených koní, obyčejně nazývaní prostě arabští koně, byli dalším ohniskem pozornosti. Tito polokrevníci byli potomky arabských plnokrevných hřebců a klisen s krví maďarskou, španělskou nebo anglických plnokrevných klisen. Všechny klisny však měly výrazně orientální vzhled. Výsledkem tohoto poustupu se stalo plemeno Shagya, které se nyní chová v celé střední Evropě a především v Maďarsku.Obrazek
Zakládajícím hřebcem se stal plnokrevný Shagya, arab z linie Koheilan/Saklaví, narozený v Sýrii roku 1830. V roce 1836 jej zakoupili pro Bábolnu spolu se sedmi jinými hřebci a pěti klisnami. Shagya byl na araba příliš velký, v kohoutku měřil 158 cm a měl údajně nevšední krémovou barvu, tedy další neobvyklý znak. V Bábolně žil do roku 1842 a zplodil mnoho úspěšných potomků, kteří zajistili pokračování linie. Jejich přímé potomky dnes najdeme v Bábolně, stejně jako v mnoha evropských hřebčínech.

Popis a charakteristika:

Polokrevný Shagya se vyznačuje všemi vlastnostmi araba a mnohdy udivuje větší kvalitou a vyhraněnějším typem než současní čistokrevní arabové. Má kvalitnější kostru a více substance než módní plnokrevníci. V Bábolně je zvykem ponechávat stáda klisen doprovázených hřebcem na svobodě a bez dohledu po větší část roku.
Zakládající hřebec, Shagya, byl pověstný krásnou hlavou a jeho potomkové zdědili tuto vlastnost. Profil je výrazně konkávní, nos se zužuje, chřípí je úzké, kůže mimořádně jemná a nozdry široce rozevřené. Velké oči jsou posazeny daleko od sebe a dominují hlavě. Vazba hlavy s krkem umožňuje její neobyčejnou pohyblivost. Krk je elegantní a klenutý. Rámec Shagye je identický s rámcem čistokrevného araba a je naprosto charakteristický. Všeobecně je však Shagya větší, měří do 152 cm, a jeho rámec je mohutnější. Shagya, vyšlechtěný jako jezdecký kůň, má přiměřeně šikmé plece, které přispívá k prostornosti chodů a délce kroku. Kohoutek je výrazný. Hřbet je krátký, mírně konkávní, bedra silná. Podobně jako čistokrevní arabové, má i Shagya 17 žeber, 5 bederních obratlů a 16 ocasních (v porovnání s ostatními plemeny která mají 18 - 6 - 18). Hlavně proto má vysoce nasazený ocas a výraznou hřbetní linii. Arabský kůň nabyl zlou pověst, že má slabé zadní nohy, po této stránce však nelze plemeno Shagya kritizovat, protože jeho zadní nohy jsou pozoruhodně korektní. Fundament končetin je celkově kostnatý a suchý. Obvod holeně je málokdy menší než 19 cm. Kopyta jsou velmi kvalitní a tvrdá a mají dokonalý tvar i velikost. Shagya má, podobně jako všichni arabi, velmi pěkné chody. Prostorné a pružné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách.
Ve zbarvení převažují bělouši, ale vyskytují se všechny barvy arabského koně. Například vynikající O´Bajan XIII, nazývaný "černá perla Maďarska" a jeho syn, hřebci v Bábolně po 2. světové válce, byli černí, což je u araba nejvzácnější barva.

Využití:

Shagya je v zásadě užitkový kůň, chodící jak pod sedlem, tak v zápřeži. V minulosti byl Shagya koněm maďarských husarů, ideálních představitelů lehké jízdy. Osvědčil se jako rychlý, vytrvalý a velmi tvrdý jezdecký kůň.

Rocky mountain horse

27. listopadu 2007 v 14:02 | Lenishek :) |  Rocky Mountain Horse
Obrazek

Úvodem...
Stát Kentucky je proslavený především díky koním a dostihům (Kentucky Horse Park, Kentucky Derby). Chovají se zde nejrůznější plemena - plnokrevníky počínaje a tennessijským mimochodníkem konče. A právě zde, na východě Kentucky v Applalačském pohoří, vzniklo toto zajímavé plemeno.

Název plemene:
Rocky Mountain Horse

Vysvětlení názvu:
Plemeno je pojmenováno podle pohoří Rocky Mountains v Coloradu.

Původ a historie:
Psal se rok 1890. Nevelká skupina lidí stěhujících se z Rocky Mountains se na své cestě do Virginie zastavila na farmě Sama Tuttlea v Log Lick (Kentucky). Slovo dalo slovo a při odchodu mu prodali jednoho ze svých mladých hřebečků. Podobným způsobem se několik dalších farmářů z okolí stalo majiteli horských koníků z Colorada
Pro svou nenáročnost, pracovitost a příjemný chod byli velmi oblíbeni. Začali je tedy křížit s místními klisnami podobného rázu se základní společenskou vlastností - tzv. mimochodem. Pozdější studie prokázaly, že Rocky Mountain Horse má v původu mnoho společného s Paso Finem, Americkým Saddlebredem a Tennessijským mimochodníkem. Pro všechna uvedená plemena je mimochod přirozenou vlastností zejména v oblasti Kentucky a Tennessee jsou značně rozšířeni.
Ale zpět k Samovi Tuttletovi. Ten měl koncesi na jezdecké výlety k národnímu parku Natural Bridge v Kentucky a organizoval pro návštěvníky výlety po stezkách na úpatí Appalačských hor. Oblíbeným koněm častých návštěvníků se stal Old Tobe, který byl známý svým klidným temperamentem, jistým krokem a pohodlným, přirozeným mimochodem. Old Tobe, který sloužil aktivně do 37 let, se projevil jako vysoce plodný hřebec, přenášející spolehlivě na své potomstvo vynikající vlastnosti, především svůj pomalý mimochod. Potomci po něm ojediněle dědili i neobvyklé zbarvení.
Od konce 19. století se koním z coloradských hor a jejich potomkům říkalo Rocky Mountain Horse a v roce 1986 (uznání plemene), bylo příliš pozdě na názvu něco měnit. Proč také?
Oficiálně bylo plemeno uznáno až v roce 1986. Zároveň vznikla i asociace chovatelů (Rocky Mountain Horse Association). Založení asociace i uznání plemene "má na svědomí" žena, jejímž dávným snem bylo chovat tyto nenáročné a krásné koníky. Poprvé se s nimi Rea Swanová setkala jako malá holčička, když ji otec vzal za odměnu na vyjížďku do Bridge State Parku v Kentucky. Tehdy si umínila, že jednou musí tyto koně mít doma, ve své vlastní stáji.
V roce 1981 začala své plány uskutečňovat. Zapustila jednu ze svých starších klisen Rocky Mountain hřebcem. S narozením prvního hříbátka její zájem o oblíbené koně vzrostl. Volný čas trávila zpravidla na cestách. Navštěvovala blízké i vzdálené farmy, o nichž se doslechla, že se tam chovají koně z Rocky Mountains. Hovořila s majiteli a snažila se dozvědět co nejvíce o původu a minulosti těchto zvířat.
O pět let později byla založena asociace, jejímž prezidentem se stala právě paní Swanová. Počet koní nebyl tehdy velký - pouhých 45 jedinců. Nyní je zaregistrováno kolem 2000 koní (a to nejen v USA, ale i v Kanadě), neboť fanoušků a lidí, kteří mají zájem o tyto koně, stále přibývá. Není divu. Pouhý pohled stačí, abyste se zamilovali do čokoládově hnědého koně se zlatou hřívou. A co teprve sednete-li si do sedla! V Americe se říká, že nad každým koněm by měla viset varovná cedule: Nezkoušejte si sednout na tohoto koně, pokud si ho nechcete koupit a nekupujte jednoho, dokud nemáte místo pro celé stádo!

Popis a charakteristika:
Dnešní Rocky Mountain Horse se vyznačuje kohoutkovou výškou od 145 do 165 cm, širokou hrudí, výraznýma očima a rovnou hlavou, která má inteligentní, příjemný a bystrý výraz. Žuchvy jsou jemné. Nohy štíhlé, suché a jejich holenní kosti jsou příliš dlouhé a nemají dostatečný obvod. Karpální klouby jsou ploché, spěnky příliš dlouhé. Zadní nohy jsou pevné, suché a zdravé. Postoj zadních končetin je velmi úzký, proto, aby si je kůň při mimochodu "nestrouhal". Nejžádanější a nejzajímavější je již zmíněná čokoládově hnědá barva se zlatou hřívou a ocasem. Povoleny jsou i ostatní základní barvy kromě běloušů. Bílé odznaky se smějí nacházet pouze na hlavě a spodní části končetin. Hříva i ocas bývají dlouhé a bohaté. Hříbátka se nejčastěji rodí světlá - pískově hnědá a jejich srst postupně tmavne. Charakteristickou vlastností je dlouhověkost.
Mimochod je chodem čtyřúderovým (levá zadní, levá přední, pravá zadní, pravá přední) a musí být vastností vrozenou. Není dovoleno docílit ho jakýmkoliv tréninkem, speciálními podkovami či jiným způsobem. Rychlost tohoto chodu se pohybuje od 11 km v hodině (ve velmi neschůdnem terénu) do 25 km v hodině (na menší vzdálenosti).

Povaha:
Koně mají zpravidla výborný charakter a zacházení s nimi je snadné. I hřebce lze použít pro výcvik začátečníků.

Využití a sport:
Na přelomu 19. a 20. století se koně využívali zejména pro práci na farmách, teprve později se začali používat pro rekreační ježdění a zábavu. Právě onen specifický chod je důvodem, proč zájem o mimochodníky v poslední době vzrůstá. Zaručuje příjemné svezení, neboť jezdce nevytřese jako při klasickém ježdění. Díváte-li se na jezdce za vysokým plotem, kdy není vidět kůň pod ním, myslíte si, že jede na kole. A přitom kůň sám se celý natřásá a hází sebou, téměř jako by kulhal. U nás se mimochodníci nevyksytují - a pokud, potom je to spíše vada, než cílevědomé šlechtění. Ale v Americe je jejich počet značný a zájem o ně stále roste. Existují také různé typy soutěží, kde se mohou uplatnit. Hodnotí se buď krása a lehkost pohybu (ať už pod sedlem, či v lehkém zápřahu), nebo vytrvalost a rychlost u závodů distančních. Velký zájem však mají o tyto koně i lidé, kteří si rádi zajedou na vyjížďku jen tak, pro vlastní potěšení

Obrazek

Percheron

27. listopadu 2007 v 13:56 | Lenishek :) |  Percheron



Úvodem...
Peršeron je jedním z nejelegantnějších chladnokrevných koní. Na vzniku plemene se podílel též arabský kůň, takže plemeno má prostorné, energické chody. Jeden znalec z 19. století, pravděpodobně poněkud unesen sympatiemi k tomuto plemeni, prohlásil, že "je to arab ovlivněný podnebím a zemědělskou prací, k níž byl využíván po staletí."

Vysvětlení názvu:
Jméno těchto ušlechtilých chladnokrevných koní připomíná úrodný kraj La Perche ležící západně od Paříže, kde šlechtění silných a elegantních tažných koní probíhá od desátého století našeho letopočtu. Kraj s mírným klimatem a úrodnou půdou, kde se z arabského hřebce a zemské klisny zrodil jeden z nejvýznamnějších chladnokrevných koní.

Původ a historie:
Percheroni patří k nejstarším francouzským plemenům koní. Podle starodávných kronik vznikl jejich chov roku 732, kdy byl v bitvě u Poitiers poražen rytířem Karlem Martelem saracénský vůdce Abd-el-Rahman. Jeho vzácní arabští a berberští hřebci se stali kořistí vítězného vojska a rozptýlili se po celé Francii. Jejich největší část však zůstala v kraji La Perche.
O něco později si do místního kraje přivezl hrabě Rotrou z křížové výpravy v letech 1096 - 1099 několik orientálních hřebců, kteří byli kříženi s klisnami místního chovu. Tak vzniklo plemeno, které později ovlivnili i těžcí normandští koně.
Současnou podobu získali zástupci plemene v průběhu osmnáctého a devatenáctého století. Od roku 1760 byli v hřebčíně Le Pin využíváni arabští plemeníci, z nichž nejvíce vynikli Godolphin a Gallipoli, který se stal otcem nejslavnějšího percheronského hřebce Jeana le Blanca. Po těchto dvou plemenících zdědili dnešní percheroni ušlechtilou hlavu a převládající bíle zbarvení, ohnivější temperament, lehkost v pohybu a vytrvalost v práci. Percheronští hřebci tahali omnibusy, dostavníky, nákladní káry ve městech i na venkově, pracovali v zemědělství i u těžkého dělostřelectva a sloužili i pod sedlem.
Historickým okamžikem se stal rok 1815, kdy po znovunastolení dynastie Bourbonů cestoval po Francii bohatý Američan Morgan. Percheroni, kteří táhli jeho kočár při cestě do Francie, se mu natolik zalíbili, že je odkoupil a poslal lodí přímo do Ameriky. Percheroni se stali brzy velmi oblíbenými pro svou pracovitost (jejich neoficiální rekord v tahu činí 1547 kg), ale i proto, že jejich krev výrazně zlepšovala kvalitu dalších tažných plemen koní. Brzy byl velký počet hřebců vyvezen do zahraničí, především do jižní a severní Ameriky, Austrálie, Jihoafrické republiky, Itálie, Japonska a Ruska, a percheroni se stali známými po celém světě.

Popis a charakteristika:
Největším koněm na světě byl percheron Dr. Le Gear (nar. 1902), který v kohoutku měřil 213,3 cm a vážil 1372 kg. Jinak se hmotnost percheronů pohybuje mezi 770 až 1100 kg a kohoutková výška od 155 do 175 cm. Hlava percherona je ušlechtilá s hranatým, širokým čelem a rovným profilem. Uši jsou jemné, dlouhé, oči živé a poněkud vystouplé, nápadné jsou dlouhé a široce rozevřené nozdry. Hlava je nasazena na dlouhém, výrazně klenutém krku s bohatou hřívou a nápadným kohoutkem. Představitelé tohoto plemene mají hluboký a široký hrudník, který umožňuje dostatečný rozvoj plic, šikmou lopatku, široké tělo, ktátká, dobře vázaná bedra a mohutnou, louplou záď, která je skloněná a na tažné plemeno neobvykle dlouhá. Nohy jsou silné, svalnaté, s dobrými, pevnými klouby, kopyta vynikají tvrdou rohovinou a spěnky nejsou kryty rousy. Chod percheronů je dlouhý a poměrně plochý. Většinou jsou tito koně, k jejichž popularitě hodně přispěla i slavná malířka koní Sara Bohneurová, grošovaní bělouši nebo vraníci. A zatímco po tmavě zbarvených koních byla velká poptávka zejména v Brazílii, bělouši se v tropech osvědčili nejlépe ze všech chladnokrevných koní.
Nyní se ve Francii chová percheron ve dvou typech. Malý typ, který dosahuje kohoutkové výšky maximálně 162 cm, byl proslulým poštovním koněm. Pro jejich elegantní vzhled, živý temperament, prostornější chody a větší vytrvalost jsou dodnes velmi žádanými koňmi pro provozní práce i práce v zemědělství.
Chovatelé z Perche soudí, že těžký typ percherona vznikl vlivem působení noriků, kteří byli za napoleonských válek v Rakousku ukořistěni a působili řadu let v chovu. Na vzniku tohoto typu se pravděpodobně podílely i těžké boloňské klisny ze severního Přímoří. Koně tohoto typu měří v kohoutku kolem 175 cm, mají rovnou, nebo mírně klabonosou hlavu, delší a měkčí hřbet a silné lymfatické končetiny. Slouží k dopravě těžkých nákladů v kroku a klusu a protože je o ně veliký zájem především ze strany zahraničních kupců, je možné se s nimi setkat ve více než deseti dalších zemích.

Využití:
Během dlouhých let sloužil percheron jako válečný, kočárový, selský, lovecký a tedy jako jezdecký kůň. V dnešní době se užívá k různým účelům a v neposlední řadě k přehlídkám. Impozantní soutěží je ve Francii Percherou Special Show, v níž si měří síly vítězové jednotlivých departmentů.
V roce 1883 byla na pomoc všem chovatelům a příznivcům percheronů založena Societé Hippique Percheronne de France, která má na starost chovatelskou problematiku a registraci všech koní v oblasti Perche a vede plemennou knihu koní z Orne, Sarthe, Mayenne, Maine et Loire, Eure, Calvadosu, Eure et Loir a Loir et Cher. Tato organizace je zárukou kvalitní šlechtitelské práce a produkce koní, jejichž obliba v řadě zemí stoupá


Oldenburský kůň

27. listopadu 2007 v 13:56 | Lenishek :) |  Oldenburský kůň

Úvodem...
Oldenburský kůň byl vyšlechtěn v 17. století jako kočárový kůň, který se také hodil pro práci v zemědělství. Během staletí chovatelé přizpůsobovali toto plemeno požadavkům trhu, přikřižovali krev právě vyhledávaných plemen, ale i při takovéto plemenitbě se snažili udržet jednotný typ. Oldenburský kůň 17. století byl typický tažný kůň s vysokou karpální akcí a dosti strmou plecí. Za posledních sto let se však změnil v daleko elegantnějšího jezdeckého i lehkého tažného koně. Významnou typovou přestavbu zaznamenal jeho chov ještě v 60. - 70 letech minulého století.

Původ a historie:
Oldenburský kůň pochází z provincií Oldenburg a Východní Frísko a jeho základem byli starofríští koně, kteří obývali oblasti mezi řekou Vezerou a holandskou hranicí. Za přeměnou tohoto plemene v kočárového koně vděčíme nadšení vládce Oldenburgu, hraběte Antona Günthera z Oldenburgu (1603 - 1677). Tento šlechtic dovezl španělské a neapolské koně, v obou případech plemena s berberskou krví, tehdy velmi známá a považovaná za nejvýznamnější a nejcennější v Evropě. V chovu využíval zejména bílého hřebce Kranicha, potomka významné španělské linie a pravděpodobně velmi podobného našim kladrubákům, kteří se tehdy v Kladrubech chovali už bezmála sto let, od roku 1579.
Během dalšího století urazil starý klabonosý oldenburg dlouhou cestu k ušlechtilejšímu kočárovému koni, který v případě potřeby nevypadal špatně ani pod sedlem. Ačkoliv byl mnohem hodnotnější než jeho předchůdci, uchoval si velikost, hloubku trupu i ranost svého plemene, což je pro tak mohutně stavěného koně neobvyklý rys.
V posledních desetiletích 18. století se do Oldenburska dostali vedle španělských, neapolských a berberských koní také angličtí polokrevní hřebci. Tito polokrevníci s krví raných plnokrevníků a norfolkských "cestovních" klusáků byli dovezeni jako zušlechťující prvek. Po tomto počinu následovala delší, citlivá doba stabilizace. Příliv další cizí krve se potom objevil ve větší míře teprve koncem 19. století. Kolem roku 1879 se znovu uplatnili angličtí plnokrevíci, a to z jedné linie odvozené od nikdy neporaženého Eclipse, potomka Darley Arabiana a zakladatele čtyř uznávaných linií plnokrevníků.
Stejně jako využití plnokrevníka bylo důležité i zavedení osvědčeného clevelandského hnědáka. Kdysi ovlivněn španělskou krví a nepřekonatelný jako tažný kůň svou životností a silou, se stal clevelandský hnědák přirozeným protějškem anglického plnokrevníka a také výborným skokanem. Do chovu se také dostali kříženci hannoverských koní, ale největší vliv měli normandští koně (základna pro Selle Francais) prostřednictvím Normana 700, hřebce pocházejícího od vylepšených norfolských roadsterů, kteří také měli krev Darley Arabiana. Po 1. světové válce se opět zvýšil zájem o produkci silných užitkových koní pro zemědělství. Potřeba tohoto typu koní poklesla teprve po 2. světové válce a chovatelé se opět snažili vyhovět trhu, kde převládala poptávka po užitečných a všestranných jezdeckých koních dostatečné hmotnosti, ale s dobrými prostornými a elastickými chody. Tak vznikl prototyp moderního oldenburga - byl to stále ještě velký, líbivý kůň, ale mnohem ušlechtilejší než jeho předkové.
V padesátých letech našeho století, kdy se kladl důraz hlavně na chov jezdeckých koní, byl do chovu zařazen normandský hřebec Condor, mající 70% krve plnokrevníka. V téže době byl dovezen také plnokrevník Lupus. Do té doby se především křížili plnokrevníci s některými hannoverány. Plemenná kniha byla založena roku 1861 a v roce 1892 byly zavedeny zkoušky.

Popis a charakteristika:
Oldenburský kůň je v kohoutku vysoký 165 - 175 cm, ale může měřit až 180 cm. Obvod hrudi měří kolem 200 cm, holeň 23 - 25 cm a hmotnost dosahuje 700 kg. Hlava by se dala popsat jako jednoduchá, ale příjemná. Profil je rovný, nebo lehce klabonosý. Výraz je v podstatě přátelský a upřímný, v očích je náznak odvahy. Žuchvy jsou silnější a hlava je celkem dobře zavěšena na krku. Krk je dlouhý, vysoko nesený a velmi silný, držením stále ještě připomíná těžké karosiéry. Plece jsou silné, ale ne tak dlouhé, jako u plnokrevníka. V kombinaci s šířkou hrudníku neumožňují rychlý pohyb. Kohoutek je velmi dobře utvářen, hřbet je silný a dlouhý, záď velmi široká a silná a přispívá k mocné akci oldenburského koně. Ohon je nápadně vysoko nasazen a vysoko nesen. Zadní nohy jsou mimořádně silné a robustní. Klouby jsou velké, holenní kosti krátké. Největší pozornost se věnuje kvalitě kopyt. Ta musí svou velikostí odpovídat velkému rámci koně. Trup je hluboký a uchovává se dosud délku a celkovou linii kočárového koně. Záď má dostatečnou délku dobrého skokana.
Oldenburský kůň je nejmohutnější ze všech teplokrevných jezdeckých koní. Má rytmické a pružné chody a pohybuje se velice korektně, akce je vyšší. Ve zbarvení převládají hnědáci, tmaví hnědáci a vraníci, ryzáci a bělouši jsou vzácnější.

Povaha:
Povaha oldenburského koně je mimořádně dobrá, v průběhu šlechtění se na vynikající charakter velmi dbalo. Je to učenlivý a trpělivý kůň.

Využití:
Oldenburský kůň je vynikající skokan spolehlivé povahy. Osvědčil se jako skvělý tahoun a všestranný hospodářský kůň. Díky prošlechtění v posleních letech se z něj stal i špičkový jezdecký kůň, vhodný pro drezuru, skokové soutěže, školní, rekreační a honební ježdění. Je hojně rozšířen po celé Evropě a dokonce i v Severní Americe.
Mezi slavné oldenburské koně patří například olympijský Bonfire, valach narozený roku 1983, nebo klisna Weihaiwei, která zvítězila v roce 1994 na mistrovství světa v parkurovém skákání s Frankem Sloothaakem...



New forest pony

27. listopadu 2007 v 13:54 | Lenishek :) |  New forest pony

Úvodem...
Žádné z původních britských plemen nemá geneticky tak pestrý původ jako New Forest pony, ale žádné z nich také není tak dokonale přizpůsobeno prostředí. Před dobytím Anglie Normany v roce 1066, kdy byl Winchester hlavním městem Anglie, musel každý, ať cestoval kterýmkoliv směrem, projet New Forest v jihozápadním Hampshiru. Díky tomu se mohli místní poníci zdejšího stáda křížit jak s tudy projíždějícími koňmi tak s koníky chovanými v okolí. Přesto si působením prostředí udrželi původní typ.

Původ a historie:
Z lesního zákona krále Knuta Dánského z roku 1016 víme, že už tehdy žili v New Forest ponyové. Po dobytí Anglie Normany vytvořil William II. Rufus (1087 - 1100) z New Forest královskou honitbu, kde byli chráněni jeleni. Tehdy se ustavilo i Právo obecné pastvy, zajišťující využití lesní půdy.
První zaznamenaná snaha o zlepšení kmenového stáda ponyů spočívala ve vysazení 18 velšských klisen. Daleko nejvýrazněji ale ovlivnil poníky z New Forest plnokrevník Marske, i když o dlouhodobém výsledku jeho působení v New Forest je možné diskutovat. Marske se do New Forest dostal v roce 1765, po rozpuštění hřebčína, který patřil vévodovi z Cumberlandu. Jako všichni plnokrevníci té doby neměřil Marske více než 147 cm. Neměl úspěch na dostihové dráze, ale byl otcem Eclipse, jednoho z největších dostihových koní všech dob. Eclipse si získal pověst už v první dostihové sezoně v roce 1769 a Marske byl tudíž neprodleně ustájen v hřebčíně v Yorkshiru.
Lidé žijící v New Forestu snad uplatňovali v dalších letech nějakou formu řízeného chovu, ale v 19. století už bylo stádo tak zdegenerované, že bylo nezbytné jeho ozdravění. V roce 1852 královna Viktorie zapůjčila arabského hřebce Zorah, ale během čtyř let připustil pouze 112 vybraných klisen. V důsledku příbuzenské plemenitby ve stádě se stádo New Forest ponyů stále zhoršovalo. Byl tedy vytvořen nový připářovací plán a v roce 1889 zapůjčila královna Viktorie další dva hřebce, araba Abeyana a berbera Yirrassana, kteří měli daleko větší vliv, zejména prostřednictvím Abeyanova syna z velšské klisny.
Degenerace by se patrně projevila znovu, nebýt zásluh lorda Arthura Cecila a lorda Lucase. Aby napravil ztrátu hmoty, která se u volně žijících koní projevovala spolu se špatnou kvalitou kostí a nedostatkem tvrdosti, Cecil obstaral mnoho anglických koní, především ponye z ostrova Rum (černé gallowaye) a výběr skotských horských poníků, daleských, fellských, dartmoorských exmoorských a velšských ponyů. Lucas přidal krev proslulého velše Starlighta prostřednictvím svých picket ponyů a rovněž použil dartmoory, exmoory a feely. Dokonce do stáda vřadil i basutského ponyho, kterého dovezl z jižní Afriky, ale nezdá se, že by tento kůň měl v chovu nějaký patrný vliv.
Šedou eminencí plemene se stal pólo pony Field Marshall. Působil v New Forest v letech 1918 - 1919 a projevil se významně hlavně v linii slavných brookside ponyů. Po druhé světové válce se vytvořila skupina pěti hřebců - zakladatelů moderního plemene. Tito koně, kterí mají v rodokmenu nejlepší z moderních foresterů, jsou Danny Denny z linie Dyoll Starlight, Goodenough, potomek klisny velšského typu, údajně po Field Marshallovi, Brooming Slipon, ryzák po Telegraph Rocketer z Judy XV, Brookside David, potomek Field Marshala a Knightwood Spitfire po Brookside Spitfirovi z klisny Weirs Topsy, jejímž otcem byl vraný skotský pony Clansman, od něhož se patrně odvíjejí všechny plavé linie New Forest ponyů.
Chovatelská společnost pro chov New Forest ponyho se jmenuje Splečnost pro chov New Forestského ponyho a pro chov dobytka a byla vytvořena po sloučení předešlých společností roku 1938. Plemennou knihu založila roku 1960.
Přizpůsobivý a populární New Forest pony se chová v mnoha hřebčínech ve Spojeném království i na evropském kontinentě. Jeho původním domovem je New Forest v západním Hampshiru. Tento kousek země byl královskou honitbou v dobách normandských vládců Anglie v 11. století. Stáda ponyů, která dosud žijí v lese, jsou vlastnictvím občaní a nepříznivě ovlivňují životní prostředí. Naneštěstí jsou i ona pod tlakem moderní doby na prostředí, který vede k zmenšování vhodných pastevních ploch a k zhoršování kvality i k poklesu množství na nich rostoucí potravy.

Popis a charakteristika:
Přínosy jednotlivých prvků působících na vývoj New Forest ponyho lze v některých případech vysledovat. Například hlava typem a velikostí může připomínat spíše velkého koně než ponyho. Také výška v kohoutku je nápadně proměnlivá - volně žijící ponyové mají být malí, 122 - 127 cm vysocí, ale v hřebčínech chovaní mohou dosahovat až 147 cm výšky. Nicméně rozhodující je vliv prostředí. U ponyů chovaných volně v lese je dosud patrná slabší konstituce. Forester má od přírody velmi jistý krok, plec je dobře utvářená, zvláště u jezdeckých typů. Má delší krok než většina ostatních britských ponyů a vyznačuje se velmi prostorným, lehkým klusem. Podobný klus nemá žádný z domácích ponyů britského původu. Povoleny jsou všechny barvy kromě strakaté a modrookých krémových koní. Převládá hnědá barva.
Hlava ponyho vyvolává dojem inteligence, je ušlechtilá, zváště u jezdeckých typů. Plece, které jsou dlouhé a šikmé, lze označit za skutečně jezdecké. Hrudník je hluboký, záď je dobře osvalená, souměrná a ocas vysoko nasazený. Pony má dobré a silné končetiny.
Pony je dobře cvičitelný a inteligentní.

Využití:
Je to typický jezdecký pony vynikající dlouhým, plochým a jistým chodem. Forest poníci vynikají v soutěžích všestrannosti